Pořád to samé dokola

Tak tu teď ležím na pohovce, mučící trýzeň, převeliká.

Nemůžu usnout, tak počítám ovce, jedna však stále mi uniká.

Je tu snad smrt, co pomalu mě polyká?

A když smutek se střídá se steskem,tak jako úsvit se střídá s rozbřeskem,

každým dnem tu jen pro ni jsem, v jejích sítích lásky polapen.

Každý den je to to samé a napořád,

Proč to však nemůže být i v lásce tak? Protože mám ji rád.

Den co den a noc co noc, říkám si, co je moc to je moc, bohužel to nestačí na pomoc,

Na vyléčení jednoho zraněného srdce, které i když ještě bije,
tak slabě a tak lehce.

Ta slabota podmíněná dříve započatou láskou je, škoda že to tak je pokaždé, co člověk miluje!