Silueta

Šel se projít. Prostě ho to už všechno unavovalo. Jeho kamarádi, holky, škola, ... všechno. Procházení po kopcích mu přinášelo značnou úlevu. Mezi stromy z něj spadl stres, špatná nálada i pocity provinilosti, zmatku a chaosu.
Nasadil špunty do uší, oblékl bundu a vyrazil ven. Rozhlédl se, ale uviděl jednom závěje bílého sněhu kolem sebe. Cesta k blízké večerce byla jakž takž udržovaná, ale i tak mu to v letních botách vždycky klouže. Nerad nosí zimní boty. Připadá si v nich neohrabaně.
Uvnitř večerky bylo příjemné teplo. Vytáhl z peněženky dvě stovky, koupil si dva Sprity v plechovce a dvě jahodové Milky. Ty má rád. Pěkně se rozplynou na jazyku. Schoval všechno do kapes, krom jedné plechovky, kterou před obchodem zručně a bez problémů otevřel. Ostatně, jako vždycky…

Šel po chodníku, stále mu to klouzalo. Z nebe padaly malé chomáčky sněhu, které po dopadu na jeho obličej lehce zašimraly. Vždycky si myslel, že má obličej, díky kterému si žádnou holku nezíská. Teď k tomu ale přidával i svou povahu, díky které má málo kamarádů, díky které mu v poslední době vše, po čem touží, zběsile utíká pryč… asi.

Zahnul do neosvětlené, již sotva průchodné, cesty po jeho levici. V uších mu zněla již příjemná hudba, která jen tučně podtrhovala vše, co cítil. Bolest, zklamání, ale i příjemné uvolnění, když uviděl vše kolem sebe. Když uviděl to, proč sem rád chodil odpočívat si od strastí svého života..

Odbočil z cesty do neušlapaného kopce. Teď se po kolena propadl do sněhu a v botech měl již mokro. Brodil se dál, až našel příjemný plácek s výhledem na město, a svalil se do něj. Pomalu a s chutí si vychutnával veškerou blízkost přírody, jeho hudby a sněhu, který ze srdce nenávidí, ale v tuto chvíli byl za něj neskonale vděčný.
Pohled na rozzářené světla pouličních lamp, reflektory jedoucích aut a toho ostatního zmatku mu přidával na pocitu, že tomu všemu utekl. Alespoň na chvíli.

Zavřel oči a zasnil se. Jen tak lehce, nerad by tu usnul. I když, bylo by úžasné, kdyby se o něj alespoň pár chvil někdo zajímal, krom jeho vlastní rodiny.

Vedle něj se objevila silueta ženské postavy. Jen silueta. On tam viděl vždy konkrétní tváře, ale dnes ji nemohl rozpoznat. Není si totiž jistý, koho by tam rád viděl.
Najednou se v něm opět hnulo zklamání a strašák provinilosti, ani nevěděl proč. Možná proto, že se dívka pohla. Ulehla vedle něj – pár vlasů mu dopadlo na obličej. Cítil vůni jejich vlasů, cítil vůni jí samotné a cítil i tlukot jejího srdce. Byla jeho. Jen jeho a nikoho jiného. Byla mu oddaná celá – svým tělem, i svou duší. A on jí také.
Stekla mu po tváři slza. Nikdy to neměl. Nikdy nevěděl, jaké to je milovat a být milován. Nikdy k tomu neměl příležitost…
Slečna se rázem rozplynula - zbyl po ní jen mihotavý záblesk vzpomínky a jeden její vlas, který se zabořil (i přes svou nicotnou váhu) hluboko do sněhu. Pro něj měl však daleko větší cenu. Věděl, že tu byla. A někdy možná bude.

Zvedl se a naposledy se podíval na své místo, kde ještě před chvílí ležel. Zdálo se mu, že tam jsou vytlačené dvě postavy do sněhu. Dvě postavy, její vůně a plno sněhu. Napořád.