|
Ze sbírky: "Balady našich dnů"
|
Balada o těhotné dívce
Mladé děvče bledší než čerstvý sníh,
s těžkými povzdechy na lůžku leží,
vzít dítěti právo žít prý byl by hřích,
jak sama skončí – na tom nezáleží.
„Dítě milé, zavolám ti lékaře“,
radí stará bába nesoucí vodu v lavoru,
okolo pasu v bílé zástěře,
s šátkem starým v kostkovaném vzoru.
„Ne, prosím, doktora ne,
jsem moc mladá, dítě by mi vzal,
mé dítě, od Boha darované,
odnesl by, aniž mi ho ukázal.“
„A co rodiče, kde ti jsou?“
„To oni z domu mne vyhnali,
že tu ostudu se mnou neponesou,
na výběr mi nedali.“
„Za ostudu nový život považují,
roků šestnáct je prý příliš málo,
snad tak všichni rodiče uvažují,
však i roků dvacet málo by se zdálo.“
„Ale co otec dítěte, kde je Vás prosím?“
„Ten zklamal mne ze všech nejvíce,
utekl, když zvěděl, že život v sobě nosím,
jedno srdce má prý v těle tlouci, ne více!
***
„Už to začíná, dítě přichází!“
„Buďte nyní silná jako skála,
ještě jednou, tlačte, už moc neschází.
Hlavička! Ach ne, právem jsem se obávala.“
„Čeho? Co je sním? Tak mluvte!
Je zdráv? Proč nepláče!?“
„Prosím vás, teď zvláště silná buďte,
vaše dítě, bohužel – je to umrlče“
Slzy z očí po tváři dívce stékají,
k prsům tiskne chlapce mrtvého.
„Dítě mé, však se naše duše brzy setkají,
nenechám tě dlouho samotného“
Víčka dolů jí spadla,
mrtvé dítě pevně k hrudi sevřela,
ta naposledy lehce zvadla,
a tak tiše zemřela.
Mladé děvče bledší než čerstvý sníh,
s těžkými povzdechy na lůžku leží,
vzít dítěti právo žít prý byl by hřích,
jak sama skončí – na tom nezáleží.
„Dítě milé, zavolám ti lékaře“,
radí stará bába nesoucí vodu v lavoru,
okolo pasu v bílé zástěře,
s šátkem starým v kostkovaném vzoru.
„Ne, prosím, doktora ne,
jsem moc mladá, dítě by mi vzal,
mé dítě, od Boha darované,
odnesl by, aniž mi ho ukázal.“
„A co rodiče, kde ti jsou?“
„To oni z domu mne vyhnali,
že tu ostudu se mnou neponesou,
na výběr mi nedali.“
„Za ostudu nový život považují,
roků šestnáct je prý příliš málo,
snad tak všichni rodiče uvažují,
však i roků dvacet málo by se zdálo.“
„Ale co otec dítěte, kde je Vás prosím?“
„Ten zklamal mne ze všech nejvíce,
utekl, když zvěděl, že život v sobě nosím,
jedno srdce má prý v těle tlouci, ne více!
***
„Už to začíná, dítě přichází!“
„Buďte nyní silná jako skála,
ještě jednou, tlačte, už moc neschází.
Hlavička! Ach ne, právem jsem se obávala.“
„Čeho? Co je sním? Tak mluvte!
Je zdráv? Proč nepláče!?“
„Prosím vás, teď zvláště silná buďte,
vaše dítě, bohužel – je to umrlče“
Slzy z očí po tváři dívce stékají,
k prsům tiskne chlapce mrtvého.
„Dítě mé, však se naše duše brzy setkají,
nenechám tě dlouho samotného“
Víčka dolů jí spadla,
mrtvé dítě pevně k hrudi sevřela,
ta naposledy lehce zvadla,
a tak tiše zemřela.
Ze sbírky: Balady našich dnů
14.02.2009 14:34
Mně to Erbena nepřipomnělo....jeho balady mají jinačí charakter...spíš jsem si vybavila Wolkra - Baladu o nenarozeném dítěti...to kvůli sociálnímu podtextu...
17.01.2009 22:23
Báseň je prostou součástí sbírky. A námět těhotné dívky v nesnázích jsem tam ještě neměl. A napadl mě proto, že ve světe se "podobných" případů děje pořád spousty. Ale osobní zkušenost s tím díky bohu nemám. Děkuju za zastavení a za komentář...
17.01.2009 18:30
tak tohle je síla, velmi to připomíná Erbena, ale i tak...kde se jen berou taková témata?????
100% jsem dala za to, jak to na mne zapůsobilo, doufám, že to byla jen knižní inspirace.........
100% jsem dala za to, jak to na mne zapůsobilo, doufám, že to byla jen knižní inspirace.........
15.01.2009 20:38
Abych pravdu řekl, moc nemusím rýmy typu a b a b... Ale tohle je vyjímka... Dokazuje, že v jednoduchosti je síla... Souhlasím s Romanem, taky se mi asocioval Erben... Co víc dodat... Moc povedená epická báseň...
15.01.2009 19:31
Naprosto skvělý... Moc hezky napsaný, žádný zbytečný verše, zkrátka dokonalý... Kdybych nosila klobouk tak smeknu,...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.