U řeky

Obloha temně indigová
a na pozadí větve vrb,
jež ozařuje půlměsíce
magicky ctnostný bledý srp

je chvíle při níž nescházívá
zřeti hodiny tikati,
jen jemný dotek cizí dlaně.
Ta chvíle už se nevrátí.

Lítostí ze ztrát při pohledu k nebi
se v krajních chvílích úží pas.
Řeka z vln vyplavila čas,
který zůstává dále v nich.
Který zůstává dále v nás.

Proud krve ve spálenejch plicích
(sešitejch křivě) přetnul steh
a popele, jenž povstal v rukou,
mraziv lpí dotek na zádech.

Dlouho do nocí vzpomínat jest,
kdež trpce znívá lítý smích.
Snad plic, jež ztěžka nabírají duchu
pospírá popel po polích.