Hádanka

Slunce, jež skrývalo se za mraky, vyšlo v oblohu a tam bez dalšího čekání, zasmálo se rudým světlem. -I ona je to skryta, i ona je tu.- Tu z mraků, jak poryv větru vyplula ven tato slova. -Mluviti o ní, jen s láskou vždy.- A další jako by do nich někdo foukl. -Ona jen nočním tvorům pomáhá, hned tam a hned i zde.- Slunce se zahledělo na ta slova. -Proč stále čekáš? Jen řekni to, ona je skryta, však v mracích ne.- A rudá záře vtělila se v slabou bílou. -Dnes, jen dnes, v tento letní den, máš ještě dlouhý čas.- Slunka, ta malá dívenka, dojela na svém koni, slunci, v místo vysoké záře a malé tmy. -Už nejsi malá a víš, co se sluší. Když hádanku dávám, uhodneš ji.- Slova plula tam, kolem dívky, a bylo jich stále víc. -I ona chce tě vidět, chce se přátelit, však dokud nepomůžeš, ona to nezvládne.- Slunka již síly neměla a svého koně k cíli navedla. Vtom, když posledními prstíky zamávala dni, v černou oblohu, vyhoupla se nahoru, na svém koni měsíci, Luna. Oči měla zvlhlé a kanuly z nich těžké slzy, jež celou zemi zaplavily. Noc byla krátká, však ji také celou proplakala, i na ráno z druhé strany dohonila ji Slunka. Kůň její byl celý uštvaný a její oči celé mokré. Tak sama celý ten dlouhý den proplakala. Kolem ní plula poslední slova: -Luna-