Telefon

Poslední dětská noc.
Prosba o pomoc.
Padá déšť a zkažené mléko z oblohy.
Osud nám všem poklepává na nohy
a všechno je předem dané,
jenže kartářka byla slepá
a na oko jsem dostal pěst.
Zazvonil mi telefon z roku dva tisíce šest,
volal mi Santiago a chtěl vědět, kdy se vrátím.
Chtěl vědět, jestli se v tom světě ztratím,
jestli za jeho chyby pořád platím
a jak z kusu dřeva vysekat tvar bez zbytečných ran.
Chtěl vědět, jak zvládám střídat více světových stran,
zda mám plán a srdce dokořán,
zda nejsem příliš vyčerpán
a hlavně tedy kdy se vrátím.

Jenže vysekat tvar znamená odsekat všechno, co jím není,
nevím, jestli se to jednou změní,
protože člověk může být mrtvý dávno předtím, než zemře,
může mít plné plíce vzduchu a přesto se dusit ve vlastní atmosféře
a já jsem plný věčného spěchu a dohadů ve zbroji.
Chybí mi plastoví vojáčci oblečení ve kroji,
ta plastová armáda, válčení pod stolem,
chybí mi záře nad západním obzorem
a čekám, až ta nová válka pomine.
Válka je jednoduchá, když nepřítel bydlí doma se mnou.
Nebo ne?

I nejpevnější zámek má přece klíč schovaný v hodinách,
tak proč pořád jsem zamčen ve svých dějinách?
Jsem totiž sám, ač mezi svými,
hledám dětského sebe mezi dospělými
a že nenajdu... i to se stává,
nelze splnit co se očekává,
aspoň vojáčkům teď dávám práva,
ale opona jde dolů a já nemám žádný plán.
Mám ale srdce dokořán
a mám i čisté svědomí.
Kartářka je totiž slepá
jen na druhé straně opony...