Hejkal

Na lesní jahody dítko spěje,
radostně skáče, lesem se směje.
Po mýtině zvonivě běží maličká,
v bílých šatičkách ta holčička.

Červené jahůdky v trávě sedí,
usměvavě na ni nahoru hledí.
„Natrhám si červená srdíčka,“
lesem zní dětská písnička.

Zpívá si s úsměvem tralalalala,
když ty jahůdky z listí trhala.
„Zda-li pak tatíček mě rád má?“
A z lesa jen ozve se: „...tma, tma.“

Listí ševelí, šustot to šat:
„Zda-li tatíček má mne rád,
a je-li matička doma již?“
Ozvěna jen: „...už jsem blíž, blíž.“

„Co to, ozvěno, co to pravíš?
Ty snad už všechno, všechno víš!
Po těle z tebe jde mi mráz...“
Ozvěna jen: „...smrti hlas, hlas.“

Zahučel vítr a praskla kůra,
z vysokých smrků snáší se stvůra.
Zarostlá mechem, bez lidských očí,
přímo před holčičku do trávy skočí.

Dlouhé má prsty a zvrácenou tvář,
měsíc už ztrácí chladnou svou zář.
Z prázdné kůry jen mrtvé důlky,
místo paží má větve a hůlky.

Lesem už nezní žádný křik,
jenom ten rychlý, dětský vzlyk.
A v ranní mlze z bílé páry
ve větvích visí
bílých šatů krvavé cáry.