Vamesa a Vanesa 19: Cesta z Pekyeku

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 19: Cesta z Pekyeku

Ranní světlo prosvítalo korunami stromů zahrady rodiny Wrenů. Eira vstalu první a šelu pomoci s přípravou snídaně. Později vstaly i Vamesa a Vanesa. Nasnídali se a Eira složilu stan.

Když odcházeli, přišla se s nimi rozloučit Alžběta Wren. Její tvář byla obtěžkána věkem, ale měla teplý přívětivý výraz. Pevně stiskla Vanese ruku. „Byli jste k nám milí,“ řekla. „A připomněli jste mi louky, kde jsem kdysi sbírala bylinky. Ale roky mi ukradly sílu a já už nemůžu chodit tak daleko.“

Vanesa řekla s náznakem smutku: „Mrzí mě, že k tomu došlo.“

Alžběta se sladkokysele usmála. „Všichni lidé se musí měnit a přizpůsobovat změnám, dítě, i ti nejsilnější z nás.“

Eira předstoupilu a lehce se poklonilu. „Děkujeme za vaši pohostinnost. Zapamatuji si vaše příběhy a ponesu si je s sebou.“

Na rozloučenou jim Alžběta věnovala sklenici medu a bochník čerstvého chleba.

Když se rozloučili, Vamesa, Vanesa a Eira se otočily a vydaly se na cestu domů.

Za necelou hodinu vyšli z města a měli kolem sebe louky, které jako by zářily v dopoledním slunečním světle.

Jak šli, Vanesa vzpomínala na Alžbětina slova. „Eiro...,“ řekla.

„Ano?“ řeklu Eira.

„Myslíš, že také tak zestárnu? Slabá a neschopná dělat věci, které miluji?“ zeptala se Vanesa.

Skupina se zastavila. Eiřiv výraz byl nečitelný. „Ano,“ řeklu. „My všichni, když budeme mít štěstí. Ale to neznamená, že bychom tomu museli čelit sami. V životě si určitě najdeš někoho mladšího, kdo se o tebe ve stáří postará — možná tvoje dítě, možná vděčný učeň.“

Vanesa se podívala jinam, její prsty si pohrávaly s popruhem batohu. „Nechci být nikomu přítěží.“

„Nebudeš,“ řeklu Eira jemně. „Ale budeš se muset připravit na den, kdy si uvědomíš, že tvoje síla vyprchala. To je součást lidského života. Ganové to mají lehčí; když vyprchá jejich síla, zemřou během pár dní, ale my pak musíme žít ještě roky a čelit generaci, jíž jsme dali se zrodit.“

Než si Vanesa rozmyslela odpověď, vložila se Vamesa: „Nemohu se dočkat, až si přečtu všechny ty knihy! Je toho v nich tolik k učení, tolik příběhů k poznání...“

Vanesa a Eira si vyměnily pohled.

Vamesa se zaujetím pokračovala: „Knihy jsou jako klíče od světa. A já jich mám dost na celé roky.“

Eira se uchechtlu. „A když nebudeš opatrná, skončíš v nich pohřbená.“

Vamesa se pobaveně usmála. „Pak budu ten typ člověka, který je pohřben s knihami.“

Pokračovali v chůzi a brzy dospěli na hranici Začarovaného lesa. Jeho zelené stromy jako by byly zahalené mlhou. Asi o hodinu později se cesta zúžila. Z korun stromů se ozývaly divné zvuky, ale dvojčata se cítila bezpečně, protože věřila Eiřevi a tan zůstávalu klidnau. Po cestě si udělali jednu přestávku na oběd a odpočinek po něm.

Večer došli na travnatou mýtinu. Eira se beze slova zastavilu a začalu rozkládat stan se stejnou efektivitou jako dříve. Vamesa si prohlížela vzory v trávě, zatímco Vanesiny myšlenky se dosud motaly ve vzpomínce na Alžbětina slova, protože její rozum se stále nedokázal shodnout s emocemi, jak k tomu přistupovat.

Eira rozdělalu oheň. Po večeři seděli u ohně a povídali si. „Toto je poslední noc na naší cestě,“ řeklu Eira.

Vamesa přikývla a tichým hlasem odpověděla: „A já myslím, že už jsme připraveni na to, co přijde dál.“

Les hučel večerním životem a vítr sem přinášel vůni borovice a hlíny. Někde ve tmě se skrz stromy ozývaly liščí výkřiky.

Uhasili oheň a šli do stanu se vyspat.

* * *

Ráno provizorní ohniště opět hořelo a Eira na něm chystalu snídani, ovesnou kaši s medem a sušenými bobulemi.

Byla to jednoduchá snídaně, ale její teplo je pak hřálo ještě celé dopoledne.

Vamesa se cestou zeptala: „Eiro, pořád mi vrtá hlavou, jak to děláte. Za pár minut postavíte stan a stejně rychle ho zase sbalíte. Něž jsme vás poznali, bývala bych řekla, že něco takového je nemožné.“

Eira se nadechlu a okamžik si rozmýšlelu odpověď. „Není to magie, pokud si něco takového myslíte. Je to jen trénink. Balím a stavím stan často, někdy i každý den. Když to děláte, naučíte se, kam patří která tyč, jak nejlépe složit látku, jak reagovat na vítr. Přestanete na to myslet a začne vám to prostě jít.“ Podívalu se na ně. „A někdy, když to děláte už hodně dlouho, vám to začne jít jakoby bez námahy. Jako by vám s tím svět začal pomáhat.“

Vamesa a Vanesa se mlčky usmívaly. S takovou odpovědí byli spokojeni a připadalo jim, že jsou si s Eirou opět o krok bližší, o tom, jak to ve skutečnosti vnímá Eira, však neměli ani tušení.

Nicméně všichni tři pokračovali v cestě lesem. Cesta zde byla užší a větve stromů se přibližovaly až tak, že tvořily jakýsi klenutý strop. Vzduch voněl po mechu a starém dřevu a občas zahlédli lesního ptáka.

Kolem poledne si udělali přestávku a pak pokračovali.

Během odpoledne se les najednou změnil a dvojčata ho začala poznávat jasněji než předtím. Tady už to dobře znali. Stromy řídly a odhalily kopec, na kterém rostly divoké květiny a na jehož vrcholku stála chata.

„To je ono,“ řekla Vamesa. „To je náš domov.“

Když dorazili až ke dveřím, Vanesa se k nim vrhla a otevřela je. Pohlédla dovnitř s úlevou a úžasem. Vše bylo tak, jak mělo být — jak to tu zhruba před týdnem zanechali.

„Čekalo to tu na vás,“ řeklu Eira povzbudivě.

Vamesa se obrátila na Eiru. „Děkuji,“ řekla. „Děkuji vám moc. Díky vám mám teď tři mapy a tři svazky encyklopedie. To vám nikdy nezapomenu.“

Eira se usmálu. „To jsem rádu, proto jsem to vlastně udělalu. V lese nikdy nevíte, kdy vás potká nějaké neštěstí, a mít všude lidi, kteří vás znají a kteří jsou vám vděční, je asi nejlepší způsob, jak takové situace přežít.“ Pokračovalu trochu nejistě: „Už mě nepotřebujete, ale přesto — chcete se se mnou poznat ještě trochu víc?“

„Ale jistě!“ řekla Vanesa. „Pokud proti tomu nic nenamítáte.“

„Dobře. V tom případě tu s vámi ještě nějaký čas pobudu,“ řeklu Eira. Později opět rozložilu svůj stan vedle Dvojčatiště a připravilu se ke spánku.

Vamesa a Vanesa se připravily ke spánku v chatě. Už věděly, co očekávat od Eiry a co může Eira očekávat od nich, a to je těšilo. Když dvojčata ulehla, Vamesa měla odloženy tři svazky encyklopedie na stolku u postele.

„Nemohu se dočkat, až si je všechny přečtu,“ řekla Vamesa.

Vanesa zívla a ospale oponovala: „Nech to na zítřek, sourozenče. Dnes už na to není čas.“

„Dobrou noc,“ řekla Vamesa.

„Dobrou noc,“ odpověděla Vanesa.

Té noci les kolem chaty vzdychal a občas dodal soví zahoukání. Vamesa a Vanesa upadly do spánku. Tentokrát se jim zdály rozdílné sny.

Vamese se zdálo, jak chodí po lese a do detailů poznává každou rostlinu, každého tvora, každou osobu, protože o nich všech předtím četla v encyklopedii.

A Vanese se zdálo, jak měla za pacienta člověka jejího věku, který byl milý, ohleduplný, zodpovědný a spolehlivý, a když vyléčila rány, které ho tížily a omezovaly, Vanesa a on se do sebe zamilovali a chtěli žít spolu. Pak ale přišla neshoda na tom, zda žít ve městě nebo v lese. Neshoda ale nebyla mezi nimi dvěma, ale v každém z nich — Vanesa se nedovedla rozhodnout, zda by chtěla žít v lese nebo ve městě, a nepomáhala jí v tom ani intuice ani rozum, tíhla k oběma možnostem. A člověk ve snu, který ji miloval, na tom byl úplně stejně a chtěl, aby o tom rozhodla ona, jenže ona se bála, že rozhodne špatně. Takže když se Vanesa ráno probudila, byla rozpolcená a nejistá.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥