Macabre

Ty dny, kdy jsme kradli jablka ze zahrad sousedů,
zůstaly viset za městem
a čas se zakousl jako pes
do vlastního chvostu.
Každým dnem ke vlastní smrti rostu
a čas mi chvostem utahuje oprátku.
V pořádku.
To budu mít napsáno i na smutečním věnci.
Z mých obleků na ramínkách zbydou oběšenci
a v koši tampónky plné cizích obličejů.
Už teď se tomu směju,
čeká mě totiž macabre danse,
operace vědomí za použití rezonance,
vyříznutí nesouladu a ponechání duše v tranzu.
Čeká mě ponechaní v Totentanzu
a kulisy se pokácí,
jako překližkové domky v uragánu,
pak vzpomenu si brzy k ránu,
… že ten uragán jsem byl já sám
a zbylo mi jen spáleniště vzpomínek.
Zůstal mi v ústech jen zčernalý kamínek,
co jsem jako kluk vylovil z Úhlavy.
Kamínek co mi vlezl přes noc do hlavy
a přeřízl pupeční šnůru kašmírové opony.
A kam zdrhnul ten sousedův pes,
co štěkal na kradená jablka za starou tratí?
Dětství je mrtvý pták zasypaný kašmírem
a mně se snad do dlaní vrátí...