Jdu pozdě

Možná jsem prokletá
Ne tím, že bych neuměla milovat,
ale tím, že moje city vždycky přijdou o chvíli pozdě
Jsou jako déšť, který začne padat až poté,
co někdo zavřel okna

Přemýšlím, jestli si s námi osud nehraje šachy
Postaví přede mě člověka, se kterým si rozumím beze slov,
nechá mezi námi přeskočit jiskru
a pak mi s ledovým klidem ukáže prsten, vztah, závazek…
jako by říkal
Podívej se, ale nedotýkej

Je zvláštní, jak si srdce nikdy nevybírá správný čas
Květina se přece také nerozhlíží, komu smí vykvést pod oknem
Prostě rozkvete
A pak zjistí, že ji nikdo nesmí utrhnout

Možná právě proto bolí nenaplněné city víc než odmítnutí
Ne protože by nebyly opětované,
ale protože se musejí zastavit před cizím prahem

A tak si někdy připadám jako maják,
který osvětluje cestu lodím mířícím do jiných přístavů
Vidí jeho světlo, možná ho i potřebují,
ale nikdy u něj nezakotví

Říká se, že všechno se děje z nějakého důvodu
Jen mě mrzí, že ten můj důvod má pokaždé stejnou tvář
člověka, který se na mě dívá tak,
že na okamžik uvěřím v zázraky,
a vzápětí tiše přizná,
že jeho život už dávno píše někdo jiný

A přesto doufám
Protože i nejdelší zima jednou ustoupí jaru
A třeba jednou potkám někoho,
u koho nebudu jen pozdním hostem v cizím příběhu,
ale prvním veršem básně,
kterou budeme psát společně