SMS

Jsme spolu v kontaktu jen pár dnů…
Těžko soudit, co by čas přinesl, ale myslím si, že je pozdě.
Nedokážu dostat z hlavy představu tebe a Markéty v bytě, kterému jsem říkala domov.
Hrozně bych chtěla, chtěla bych to zvládnout a zkusit to.
Věřila jsem si, že to někdy přejde, ale byla to největší zrada, kterou jsem kdy zažila…
Největší bolest, co jsem cítila, a nedokážu to.
Jsou to zase noci, kdy nespím a snažím se ty představy dostat z hlavy.
Jsou to chvíle během dne, kdy mám plné ruce práce, a najednou se to objeví a já nedokážu zastavit tu úzkost, kterou to způsobí.
To, co jste udělaly, bylo něco, co bych si já nikdy nedovolila.
Nikdy jsem nesáhla na tvoji kamarádku a v životě bych se nedotkla Markétiny ex, i kdyby už nebyla v mém životě.
Mám kolem toho tolik otazníků, na které mi nikdy neodpovíš…
Ani ty, ani ona.
Zničilo mi to pohled na vztahy, lásku… i na ženy.
A už ani nechci obhajovat tebe.
Znám tě, vím, jaká jsi koketa, a taky vím, že tomu muselo předcházet vícero vjemů, včetně těch vyvolaných tebou…
A nezvládnu v tom být.
Koukám na tebe, když mě hladíš, a říkám si, že to samé jsi dělala s ní.
Líbala jsem tě a pak celý den z hlavy dostávala to, jak to stejné děláte spolu.
Nepřeju nikomu nic zlého, nezlobím se – ani na tebe, ani na ni – jen jí to nikdy neodpustím.
Nezaslouží si to.
Tobě jsem odpustila, i když jsem nikdy neměla důvod…
Jen to bohužel nemění to, co se stalo a co mi to způsobilo.
Tohle tak bolí, protože tentokrát konečně vím, že to nejde zachránit.
A ne proto, že bys nechtěla, ale protože tohle už bylo moc.
To, cos dovolila, aby se stalo…
A tím nemyslím jen to, že jsi s ní spala bez výčitek svědomí, ale i to, jak jsi kus jí dovolila změnit tvůj domov, co býval náš.
Nikdy nezapomenu jí ani tobě, co jste udělaly, a už nikdy nebudu stejná.
Mít žaludek jako ona, už bych dávno stála před domem člověka, kvůli kterému nám plakala a my ji utěšovaly.
Stála bych tam a bez mrknutí oka to udělala.
Jen mám k ní asi víc respektu, než si vůbec zaslouží…
Anebo asi jen v sobě vím, že to pouto, co jsem s ní měla, bylo opravdové, a ať si o tom říká, co chce – vypovídá to víc o ní než o mně.
Zlomily jste mi duši a zahrabaly ji někam, kam na ni nedosáhnu.
Posílilo mě to, jen už nedokážu věřit v lásku – tu čistou a bez vedlejších úmyslů.
Možná to je pravým důvodem mé neschopnosti dovolit někomu mě milovat.
Ne čekání na tebe, ale ztráta víry v existenci lásky.
Chci dál žít ten šťastný život než ses rozhodla vrátit.
Ten, kde všechny myšlenky na vaše nahá těla nalepená na sobě neměly váhu ani prostor v mé hlavě.
Nikdy jsem neslyšela „promiň“, ani od jedné z vás.
Nikdy jsem neslyšela důvod proč a nikdy jsem neměla pocit, že by vás vůbec mrzelo, že jste to dovolily.
Od tebe mě to nepřekvapilo, nejsi velký empat…
Ale Markéta, co hlásá o respektu a důležitosti empatie?
Ta by měla vědět, že tohle bylo víc, než si kdy měla dovolit.
Místo toho přišlo ticho.
U ní i u tebe.
Jen abyste se nemusely postavit pravdě do očí…
Pravdě, že nejste tak dobrými lidmi, jakými jste si myslely, že jste.
A že jste vědomě ublížily někomu, kdo pro vaše štěstí, dříve dýchal.
Měj se, N…