|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Dvojčata dorazí do knihkupectví, ale nemají peníze na mapu a knihy, které Vamesa potřebuje. Je tu však jedna cesta...
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 13: Pointa města a tíha práce
Dveře knihkupectví se otevřely a vyšelu Eira. „Lirien vás chce vidět,“ řeklu. „Ale pamatujte si prosím jednu věc — Ona mě zná jako chlapce.“
Vamesa váhala. „No... jestliže jste pro ni chlapec, co si asi pomyslí, že jsme my?“
Eiřivy rty se zachvěly a v očích se mí zableskl náznak pobavení. „Mohla by být zmatená. Ale zdá se, že vy máte zmatek rádi, ne?“
Vanesa se ušklíbla. „Máme,“ řekla sebejistě. „Udržuje to věci zajímavé.“
Eira si zklamaně povzdechlu. „Lirien není jedním z těch lidí, kteří jsou rádi zmatení,“ řeklu. „Chce mít všechno jednoduché a přehledné a nezáleží jí tolik na tom, zda je to pravda nebo ne. Tak ji prosím moc nepleťte.“
Dvojčata si vyměnila pohled a pokrčila rameny.
„Dobře,“ řekla Vamesa.
„Budeme se snažit,“ řekla Vanesa.
Pak vešli.
Oranžové knihy vypadaly uvnitř menší než zvenku, což nebylo až tak překvapivé, jak se zdá. Jejich stěny byly lemované policemi plnými knih, map a svitků. Vzduch voněl pergamenem a inkoustem a odkudsi se ozývalo slabé hučení strojů.
Za pultem stála Lirien, starý člověk ženského genderu se stříbřitými vlasy svázanými do volného copu. Stála rovně, jako podle pravítka, a její výraz prozrazoval zvědavost. Její pohled zůstal na Eiřevi jen do chvíle, než se přesunul k dvojčatům.
„Zavírat budeme až za chvíli, máte ještě čas,“ řekla teplým, možná lehce pobaveným ženským hlasem.
„Čekal jsem, že budeš překvapenější,“ řeklu jí Eira stejně androgynním hlasem jako normálně.
Lirieniny rty se zkřivily do malého úsměvu. „Řekl jsi mi, koho přivádíš a co hledají, tak to teď očekávám, proto nejsem překvapená,“ vysvětlila. „Vypadají jako jeden člověk dvakrát, je to znepokojující.“
Vamesa mrkla. „Nejsme dvakrát, jsme dva.“
Lirieniny oči se mírně zúžily, ale pak se uvolnila. Sáhla po mapě v koženém pouzdře a rozložila ji na pult. „Toto je nejpodrobnější mapa Začarovaného lesa, jakou jsem kdy viděla. Sestavil ji kartograf, který záhadně zmizel před pouhými dvaceti lety při průzkumu jeskyně, ze které se ještě nikdy nikdo nevrátil. Je na ní každý kopec, každé jezírko, snad každá stopa, jakou tam kdy kdo zanechal.“
Vamesa si mapu s velikým zaujetím prohlédla. „Ta je perfektní!“ řekla. „Podívej se na tu řeku, je přesně taková, jakou jsme ji viděli.“
Vanesa přikývla. „Máš pravdu,“ řekla.
„Zjevně už jste v tom lese byli,“ řekla Lirien.
„To je pravda,“ potvrdila Vanesa.
„V tom případě by se vám mohly hodit tyto knihy,“ řekla Lirien a sáhla po třech svazcích z police za sebou. „Encyklopedie Začarovaného lesa; svazek první: Stromy, svazek druhý: Tvorové, svazek třetí: Mýty a národy. Ale nejsou levné.“
Vamesa spontánně natáhla ruku, jako by očekávala, že jí je Lirien podá. „V lese nepotřebujeme peníze,“ řekla. „Vše, co potřebujeme, můžeme dostat ze stromů a řek.“
Lirien našpulila rty. „Tyto knihy bez peněz nedostanete. Ne tady, v lidském městě. Papírna není zadarmo, inkoust není zadarmo, znalosti nejsou zadarmo.“
Vanesa si povzdychla. „Ale jaký to má smysl?“
Lirien se zatvářila nezřetelně. „Pointa města je v tom, že za práci dostáváte zaplaceno a těmi penězi pak platíte za práci druhých. Díky tomu si nemusíte všechno dělat sami.“
Eira, kterau dosud tiše stálu, konečně promluvilu: „Zaplatíme. Najdeme způsob, jak zaplatit.“
„Dobře,“ řekla Lirien. „Protože neberu charitu, beru peníze.“ Zastavila se a pak dodala: „Ale pokud hledáte práci, moje papírna teď potřebuje výpomoc. Tam byste si mohli peníze vydělat.“
Vamese se radostí rozzářily oči. „Nechala byste nás pracovat ve své papírně?“
Lirien jí oplatila úsměvem, nenápadným, ale upřímným. „Pokud jste ochotní se učit.“ Zavolala: „Tomáši! Převezmi obchod, vrátím se za deset minut.“
Osoba mužského genderu na druhém konci místnosti, která právě skládala knihy do police, se otočila a přikývla. Přišla za pult a postavila se vedle Lirien.
„Tudy,“ řekla Lirien a Eira, Vamesa a Vanesa ji následovaly. Lirien je zavedla ven z obchodu a dolů úzkou uličkou, kde Vamesu zaujala slabá vůně země a kouře. Na konci uličky se objevila budova, jejíž stěny byly tmavé, jako by byly posypané sazemi, a z oken se linula slabá záře a ozývalo hučení.
Uvnitř byla papírna rušná a plná zvuků. Ozubená soukolí strojů hltala svazky buničiny a na druhém konci z nich každou chvíli vyjel hotový, ořezaný arch papíru. Kádě a cisterny byly naplněny různými tekutinami a některé syčely jako rozhněvané kočky. Ve vzduchu se mísilo tolik vůní, že Vamesa žádnou z nich nepoznávala.
Lirien je provedla několika chodbami, až došli do místnosti, kde tři dělníci (lidé, jeden ženského genderu a dva mužského) upravovali a třídili hromady hadrů. Brali rozstříhané šaty z velkých hromad, zbavovali je knoflíků a švů a třídili je do kádí naplněných jakousi tekutinou. Ruce pracovníků se pohybovaly přesně a cvičeně, jako tanečníci v tiché choreografii.
„Zde je třídírna,“ řekla Lirien. „Pokud chcete u mě pracovat, začnete tady.“
Vamesa ze zeptala, jakoby nepřítomně: „Takže toto je místo, kde bychom pracovali?“
Lirien zkřížila ruce a zatvářila se přísně. „To jsem právě řekla. Pokud budete pracovat sama, na mapu si vyděláte za osm hodin. Ale budete potřebovat hodinu navíc, abyste tu práci pochopila.“
Vamesa se zamračila. „Co to znamená?“
„To znamená, že nejdřív budete muset dokázat, že práci zvládnete,“ vysvětlila Lirien, „jinak byste nás tu jen zdržovala. Každý svazek encyklopedie vás pak bude stát celkem dvacet čtyři hodin práce. Ale knihy nebo peníze nedostanete, dokud nebude práce hotová. Nedodělanou knihu by si nikdo nekoupil.“
„Takže nebudu moci odejít, dokud práci nedokončím?“ podivovala se Vamesa.
„Odejít můžete,“ řekla Lirien, „ale v takovém případě odejdete s prázdnou.“
„A pokud budeme pracovat dva?“ zeptala se Vamesa.
„V takovém případě stihnete práci za poloviční čas, ale hodinu na zaučení bude potřebovat každý z vás,“ vysvětlila Lirien.
Vamesa a Vanesa se na sebe zadívaly.
„Co myslíš?“ řekla Vamesa.
Vanesa váhala, prohlédla si, jak dělníci pracují. „Je to hodně práce,“ řekla, „ale je to způsob, jak získat to, co potřebuješ. Pokud se do toho pustíš, budu pracovat s tebou.“
„Ale co když to nezvládneme?“ pochybovala Vamesa.
Eira jim vstoupilu do rozhovoru a odhodlaně řeklu: „Pak najdeme jiný způsob.“
Vamesa váhala. Otočila se k Lirien. „Musíme se poradit s Eirou,“ řekla.
Lirien přikývla. „Na rozhodnutí máte tolik času, kolik potřebujete.“
A tak na dvojčata dopadla tíha rozhodování o svém životě.
* * *
Slunce pomalu zapadalo, zatímco Vamesa, Vanesa a Eira seděly na zídce poblíž papírny. Vzduch okolo byl i tady plný zápachu buničiny a inkoustu. Vamesiny ruce se mírně třásly, když zírala na zem.
„Eiro?“ řekla Vamesa konečně potichu. „Ta práce není jako vybalit stan nebo připravit jídlo. Je to několik dní práce. Hodiny a hodiny. Ani nevím, zda to zvládnu. Zda to kdokoliv z nás zvládne.“
Eira mělu ruce zkřížené. „Pro člověka našeho věku je to realistická práce,“ řeklu jasně. „Myslíte si, že lidé, kteří psali ty knihy, to zvládli za den? Ne. Strávili roky shromažďováním informací, vyslýcháním svědků, cestováním, psaním, revidováním každého slova, každé stránky. Zkoumáním nebezpečí a zachraňováním se.“
Vamesa se stydlivě zahleděla kamsi pryč, avšak Vanesa promluvila: „Ale my nejsme spisovatelé, cestovatelé ani dobrodruzi, jsme jen... no... lidé, kteří potřebují knihy.“
„Přesně!“ řeklu Eira. „Proto musíte pochopit práci těch, kdo ty knihy dělají. Když to neuděláte, pohoříte, ještě než začnete. — Ale já vám to ulehčím.“
Vamesa vzhlédla a podívala se na Eiru. „Jak?“
Ježí rty se lehce zkřivily. „Když přijmete tuto práci, zůstanu ve městě. Postarám se vám o jídlo, přístřešek, o všechno. Budete se moci soustředit jen na práci.“
„To byste pro nás udělalu?“ řekla Vamesa obdivně.
„Nemám z toho radost, ale ano,“ řeklu Eira. „Je to vaše první práce, teprve se učíte.“
„Ale co když to nezvládneme?“ znovu zaváhala Vamesa.
„Tak najdeme jiný způsob, i když to bude trvat déle,“ řeklu Eira, „ale teď si vezměte první část práce — dvakrát čtyři hodiny za mapu. Uvidíme, zda to zvládnete. Když ne, skončíte. Pokud ano, rozhodneme se společně, zda budete pokračovat.“
„To není špatný plán,“ řekla Vanesa. „Nevadilo by mi to zkusit.“
Vamesa váhala, pak pomalu přikývla. „Dobře, zkusíme to.“
Vrátili se k papírně. Lirien ještě stála u dveří. „Už jste se rozhodla?“ zeptala se, když se Vamesa přiblížila.
„Ano,“ řekla Vamesa odhodlaně. „Vezmeme tu práci na dvakrát čtyři hodiny za mapu, plus hodinu navíc. Budeme pracovat oba, já a Vanesa. Pak se rozhodneme, zda chceme pokračovat.“
Lirien přikývla. „Velmi dobře. Začnete zítra. Teď ještě pojďte za mnou.“ Otočila se a zavedla je zpět do třídírny.
„Tohle je váš nový šéf,“ řekla Lirien a ukázala jim pracovníka mužského genderu kolem třiceti let věku. Jeho ruce byly pokryty mozoly z let práce. Podíval se vzhůru, jeho oči byly ostré, ale ne nemilé.
„Já jsem Mara,“ představil se jim jejich nový nadřízený.
„Zítra ráno se Marovi nahlásíte,“ řekla Lirien.
„Budeme připraveni,“ řekla Vanesa.
Když Vamesa, Vanesa a Eira odešly z papírny, Eira řeklu: „Gratuluji. Právě jste získali svou první placenou práci.“
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 13: Pointa města a tíha práce
Dveře knihkupectví se otevřely a vyšelu Eira. „Lirien vás chce vidět,“ řeklu. „Ale pamatujte si prosím jednu věc — Ona mě zná jako chlapce.“
Vamesa váhala. „No... jestliže jste pro ni chlapec, co si asi pomyslí, že jsme my?“
Eiřivy rty se zachvěly a v očích se mí zableskl náznak pobavení. „Mohla by být zmatená. Ale zdá se, že vy máte zmatek rádi, ne?“
Vanesa se ušklíbla. „Máme,“ řekla sebejistě. „Udržuje to věci zajímavé.“
Eira si zklamaně povzdechlu. „Lirien není jedním z těch lidí, kteří jsou rádi zmatení,“ řeklu. „Chce mít všechno jednoduché a přehledné a nezáleží jí tolik na tom, zda je to pravda nebo ne. Tak ji prosím moc nepleťte.“
Dvojčata si vyměnila pohled a pokrčila rameny.
„Dobře,“ řekla Vamesa.
„Budeme se snažit,“ řekla Vanesa.
Pak vešli.
Oranžové knihy vypadaly uvnitř menší než zvenku, což nebylo až tak překvapivé, jak se zdá. Jejich stěny byly lemované policemi plnými knih, map a svitků. Vzduch voněl pergamenem a inkoustem a odkudsi se ozývalo slabé hučení strojů.
Za pultem stála Lirien, starý člověk ženského genderu se stříbřitými vlasy svázanými do volného copu. Stála rovně, jako podle pravítka, a její výraz prozrazoval zvědavost. Její pohled zůstal na Eiřevi jen do chvíle, než se přesunul k dvojčatům.
„Zavírat budeme až za chvíli, máte ještě čas,“ řekla teplým, možná lehce pobaveným ženským hlasem.
„Čekal jsem, že budeš překvapenější,“ řeklu jí Eira stejně androgynním hlasem jako normálně.
Lirieniny rty se zkřivily do malého úsměvu. „Řekl jsi mi, koho přivádíš a co hledají, tak to teď očekávám, proto nejsem překvapená,“ vysvětlila. „Vypadají jako jeden člověk dvakrát, je to znepokojující.“
Vamesa mrkla. „Nejsme dvakrát, jsme dva.“
Lirieniny oči se mírně zúžily, ale pak se uvolnila. Sáhla po mapě v koženém pouzdře a rozložila ji na pult. „Toto je nejpodrobnější mapa Začarovaného lesa, jakou jsem kdy viděla. Sestavil ji kartograf, který záhadně zmizel před pouhými dvaceti lety při průzkumu jeskyně, ze které se ještě nikdy nikdo nevrátil. Je na ní každý kopec, každé jezírko, snad každá stopa, jakou tam kdy kdo zanechal.“
Vamesa si mapu s velikým zaujetím prohlédla. „Ta je perfektní!“ řekla. „Podívej se na tu řeku, je přesně taková, jakou jsme ji viděli.“
Vanesa přikývla. „Máš pravdu,“ řekla.
„Zjevně už jste v tom lese byli,“ řekla Lirien.
„To je pravda,“ potvrdila Vanesa.
„V tom případě by se vám mohly hodit tyto knihy,“ řekla Lirien a sáhla po třech svazcích z police za sebou. „Encyklopedie Začarovaného lesa; svazek první: Stromy, svazek druhý: Tvorové, svazek třetí: Mýty a národy. Ale nejsou levné.“
Vamesa spontánně natáhla ruku, jako by očekávala, že jí je Lirien podá. „V lese nepotřebujeme peníze,“ řekla. „Vše, co potřebujeme, můžeme dostat ze stromů a řek.“
Lirien našpulila rty. „Tyto knihy bez peněz nedostanete. Ne tady, v lidském městě. Papírna není zadarmo, inkoust není zadarmo, znalosti nejsou zadarmo.“
Vanesa si povzdychla. „Ale jaký to má smysl?“
Lirien se zatvářila nezřetelně. „Pointa města je v tom, že za práci dostáváte zaplaceno a těmi penězi pak platíte za práci druhých. Díky tomu si nemusíte všechno dělat sami.“
Eira, kterau dosud tiše stálu, konečně promluvilu: „Zaplatíme. Najdeme způsob, jak zaplatit.“
„Dobře,“ řekla Lirien. „Protože neberu charitu, beru peníze.“ Zastavila se a pak dodala: „Ale pokud hledáte práci, moje papírna teď potřebuje výpomoc. Tam byste si mohli peníze vydělat.“
Vamese se radostí rozzářily oči. „Nechala byste nás pracovat ve své papírně?“
Lirien jí oplatila úsměvem, nenápadným, ale upřímným. „Pokud jste ochotní se učit.“ Zavolala: „Tomáši! Převezmi obchod, vrátím se za deset minut.“
Osoba mužského genderu na druhém konci místnosti, která právě skládala knihy do police, se otočila a přikývla. Přišla za pult a postavila se vedle Lirien.
„Tudy,“ řekla Lirien a Eira, Vamesa a Vanesa ji následovaly. Lirien je zavedla ven z obchodu a dolů úzkou uličkou, kde Vamesu zaujala slabá vůně země a kouře. Na konci uličky se objevila budova, jejíž stěny byly tmavé, jako by byly posypané sazemi, a z oken se linula slabá záře a ozývalo hučení.
Uvnitř byla papírna rušná a plná zvuků. Ozubená soukolí strojů hltala svazky buničiny a na druhém konci z nich každou chvíli vyjel hotový, ořezaný arch papíru. Kádě a cisterny byly naplněny různými tekutinami a některé syčely jako rozhněvané kočky. Ve vzduchu se mísilo tolik vůní, že Vamesa žádnou z nich nepoznávala.
Lirien je provedla několika chodbami, až došli do místnosti, kde tři dělníci (lidé, jeden ženského genderu a dva mužského) upravovali a třídili hromady hadrů. Brali rozstříhané šaty z velkých hromad, zbavovali je knoflíků a švů a třídili je do kádí naplněných jakousi tekutinou. Ruce pracovníků se pohybovaly přesně a cvičeně, jako tanečníci v tiché choreografii.
„Zde je třídírna,“ řekla Lirien. „Pokud chcete u mě pracovat, začnete tady.“
Vamesa ze zeptala, jakoby nepřítomně: „Takže toto je místo, kde bychom pracovali?“
Lirien zkřížila ruce a zatvářila se přísně. „To jsem právě řekla. Pokud budete pracovat sama, na mapu si vyděláte za osm hodin. Ale budete potřebovat hodinu navíc, abyste tu práci pochopila.“
Vamesa se zamračila. „Co to znamená?“
„To znamená, že nejdřív budete muset dokázat, že práci zvládnete,“ vysvětlila Lirien, „jinak byste nás tu jen zdržovala. Každý svazek encyklopedie vás pak bude stát celkem dvacet čtyři hodin práce. Ale knihy nebo peníze nedostanete, dokud nebude práce hotová. Nedodělanou knihu by si nikdo nekoupil.“
„Takže nebudu moci odejít, dokud práci nedokončím?“ podivovala se Vamesa.
„Odejít můžete,“ řekla Lirien, „ale v takovém případě odejdete s prázdnou.“
„A pokud budeme pracovat dva?“ zeptala se Vamesa.
„V takovém případě stihnete práci za poloviční čas, ale hodinu na zaučení bude potřebovat každý z vás,“ vysvětlila Lirien.
Vamesa a Vanesa se na sebe zadívaly.
„Co myslíš?“ řekla Vamesa.
Vanesa váhala, prohlédla si, jak dělníci pracují. „Je to hodně práce,“ řekla, „ale je to způsob, jak získat to, co potřebuješ. Pokud se do toho pustíš, budu pracovat s tebou.“
„Ale co když to nezvládneme?“ pochybovala Vamesa.
Eira jim vstoupilu do rozhovoru a odhodlaně řeklu: „Pak najdeme jiný způsob.“
Vamesa váhala. Otočila se k Lirien. „Musíme se poradit s Eirou,“ řekla.
Lirien přikývla. „Na rozhodnutí máte tolik času, kolik potřebujete.“
A tak na dvojčata dopadla tíha rozhodování o svém životě.
* * *
Slunce pomalu zapadalo, zatímco Vamesa, Vanesa a Eira seděly na zídce poblíž papírny. Vzduch okolo byl i tady plný zápachu buničiny a inkoustu. Vamesiny ruce se mírně třásly, když zírala na zem.
„Eiro?“ řekla Vamesa konečně potichu. „Ta práce není jako vybalit stan nebo připravit jídlo. Je to několik dní práce. Hodiny a hodiny. Ani nevím, zda to zvládnu. Zda to kdokoliv z nás zvládne.“
Eira mělu ruce zkřížené. „Pro člověka našeho věku je to realistická práce,“ řeklu jasně. „Myslíte si, že lidé, kteří psali ty knihy, to zvládli za den? Ne. Strávili roky shromažďováním informací, vyslýcháním svědků, cestováním, psaním, revidováním každého slova, každé stránky. Zkoumáním nebezpečí a zachraňováním se.“
Vamesa se stydlivě zahleděla kamsi pryč, avšak Vanesa promluvila: „Ale my nejsme spisovatelé, cestovatelé ani dobrodruzi, jsme jen... no... lidé, kteří potřebují knihy.“
„Přesně!“ řeklu Eira. „Proto musíte pochopit práci těch, kdo ty knihy dělají. Když to neuděláte, pohoříte, ještě než začnete. — Ale já vám to ulehčím.“
Vamesa vzhlédla a podívala se na Eiru. „Jak?“
Ježí rty se lehce zkřivily. „Když přijmete tuto práci, zůstanu ve městě. Postarám se vám o jídlo, přístřešek, o všechno. Budete se moci soustředit jen na práci.“
„To byste pro nás udělalu?“ řekla Vamesa obdivně.
„Nemám z toho radost, ale ano,“ řeklu Eira. „Je to vaše první práce, teprve se učíte.“
„Ale co když to nezvládneme?“ znovu zaváhala Vamesa.
„Tak najdeme jiný způsob, i když to bude trvat déle,“ řeklu Eira, „ale teď si vezměte první část práce — dvakrát čtyři hodiny za mapu. Uvidíme, zda to zvládnete. Když ne, skončíte. Pokud ano, rozhodneme se společně, zda budete pokračovat.“
„To není špatný plán,“ řekla Vanesa. „Nevadilo by mi to zkusit.“
Vamesa váhala, pak pomalu přikývla. „Dobře, zkusíme to.“
Vrátili se k papírně. Lirien ještě stála u dveří. „Už jste se rozhodla?“ zeptala se, když se Vamesa přiblížila.
„Ano,“ řekla Vamesa odhodlaně. „Vezmeme tu práci na dvakrát čtyři hodiny za mapu, plus hodinu navíc. Budeme pracovat oba, já a Vanesa. Pak se rozhodneme, zda chceme pokračovat.“
Lirien přikývla. „Velmi dobře. Začnete zítra. Teď ještě pojďte za mnou.“ Otočila se a zavedla je zpět do třídírny.
„Tohle je váš nový šéf,“ řekla Lirien a ukázala jim pracovníka mužského genderu kolem třiceti let věku. Jeho ruce byly pokryty mozoly z let práce. Podíval se vzhůru, jeho oči byly ostré, ale ne nemilé.
„Já jsem Mara,“ představil se jim jejich nový nadřízený.
„Zítra ráno se Marovi nahlásíte,“ řekla Lirien.
„Budeme připraveni,“ řekla Vanesa.
Když Vamesa, Vanesa a Eira odešly z papírny, Eira řeklu: „Gratuluji. Právě jste získali svou první placenou práci.“
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vamesa a Vanesa 13: Pointa města a tíha práce : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Předchozí dílo autora : Vamesa a Vanesa 12: Cesta do Pekyeku
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
pešu [17], modroocko [17], VKate [15], "Autor"sám [15], Chelli [14], Dragonfly [12], Z vína korek [12], Benea [11], Ari [10], Katekutaka [3], HynekKarel [2]» řekli o sobě
zamilovana do nezamilovane doby řekla o Severka :Slečna.. co ji vůbec nemusíte znát osobně, abyste stačili pochopit alespon tak důležitou věco, jako je její světluškovské poslání... :)

