Bez_názvu_12

Prsty se zastaví nad klávesnicí.
Ještě nepsaly, ale už vědí, že to bude bolet.

Soubor se jmenuje "bez_názvu_12".
Dvanáctý pokus napsat něco, co se dá poslat.
Jedenáct předchozích je v koši. Neotevřených.

Kurzor bliká.
Pravidelně, trpělivě, jako kapající kohoutek ve tři ráno.
Každé bliknutí je otázka, na kterou nechceš odpovídat.

Smažeš první větu dřív, než ji dopíšeš.
Pak druhou.
Třetí ani nezačneš.

Je ticho. To ticho mezi uložením a odesláním.
Mezi "měl bych" a "neudělám to".
Mezi tím, co si myslíš, a tím, co by ten druhý unesl.

Dáš Ctrl+A.
Celá stránka zmodrá.
Na vteřinu držíš v ruce všechno, co jsi neřekl.

Pak Delete.

Soubor zůstane prázdný.
Ale není lehčí.
Jen ztichl.

Uložíš ho.
Proč?
Protože i prázdno je potřeba někam odložit.

Zavřeš okno.
Kurzor zmizí.
A s ním i ten moment, kdy šlo ještě všechno vrátit.