Nekonečná neděle/ V sadech

V tom tichu,
nespoutané tmě,
jdu po čenichu
a říkám veď mě.
Jdu podloubím
a hledám krásná slova,
která ještě skloubím
pod nárožím znova.

Hledám panďuláky,
trakaře a loďku,
vrátil jsem se zpátky
a mám na to hoďku.
Potom se rozeběhne
a udělá to břink.
Tak jako přes poledne,
čas začal hrát swing.

Potom se rozjedou
tanky ze sídliště,
a můj chleba s medem
ve vzpomínce příště
toulá se tam sám
jak můj svět černobílý.
Z fotek přiznávám,
jinak jsme si žili.

Všechno je už pryč,
auta jezdí jinak.
A kopací míč chce
znova pod náklaďák.
Vteřina mi hraje,
zpívá, vem to zpátky.
Mámin šátek vlaje
a den je tak krátký.

Hrajou písně krásný,
pod jehlou jsou skvělý,
Z roury nesmrtelný
v nekonečné neděli.
I já chci přesto být
tím poslem dobrých zpráv.
A zcela zdráv.

A z fotek známý nejsou,
přesto byly.
Děda mojí mámy
tlačí svůj žigulík.
Nebe popelavé,
a červená je šedá.
A slunce bíle plavé,
veselost nám hledá.

V celku stovka fotek
generací pět.
A já přes ten plůtek
chci proletět zpět.
Chci z písku stavět hrady,
mít první lásky blízko,
první kamarády
a nežít sny nízko.

Chci to tady teď
vrátit se na chvíli. 
Zpříma říct si hleď,
jak dobře jsme si žili.
Myslím na ty dál
a na hrob dávám kvítí.
Tma jak divý král,
v ní jedna svíčka svítí.

Co mě nese tmou,
a je jak naděje.
Sny mě neminou,
jsou silné, tak mě hřeje.
V nespoutané tmě,
v tom tichu,
říkám sobě, veď mě
a jdu dál po čenichu.

Hrajou písně krásný,
pod jehlou jsou skvělý,
Z roury nesmrtelný
v nekonečné neděli.
I já chci přesto být
tím poslem dobrých zpráv.
A zcela zdráv.