Satan

Singularis: uvědomuju si, že mé popírání kategorií a následné jejich využití působí zvláštně. Ale není mou snahou je popřít, jen ukázat onu absurditu. Jenže to už jsem psal, akorát mi přišlo důležité zdůraznění.

Singularis: Neu: přiznávám, že celý můj projekt těchto malých básní v proze (za zařazením si stojím, i když lze použít minuaturu, ale tyhle dva žánry se často v terminologii zaměňují, alespoň to tak vídám při rozhovorech s profesory a v lehce odborných článcích, kterých jsem ale přečetl minimum) je dialog s autory zabívajícími se podobnými tématy. Kierkegaard, Camus, Dostojevský, do jisté míry implicitně Bukowsky a Kerouac. Mám je rád, ale ve všem nemůžu souhlasit, a tak odpovídám mrtvým.

Jakub,: Po vysvětlení to tam dokážu vidět. Je to téma, kterým se moc nezabývám, tak o tom mnoho nevím, ale zasvěceným to pravděpodobně dokáže sdělit, co má.

Pokud jde o zařazení, „poezie v próze“ by se sice nabízelo, ale připadne mi, že vlastně nedává moc smysl — co má čtenář od poezie v próze očekávat? Jakými estetickými kvalitami se takový druh díla vyznačuje?

Příkladem „poezie v próze“ může být třeba moje báseň Fatalista (doporučuji k návštěvě), ale ta uspěje jako plnohodnotná báseň, navzdory prozaické formě. (A vizuální dělení odstavců u ní dává vodítko, jak ji přednášet.) Tvoje dílo je podle mě spíš próza s mírnými náznaky poezie a já osobně bych ho (vzhledem k jeho malému rozsahu) zařadil/a jako miniaturu (ale to je jen můj názor).

Singularis: druhou větu jsem spojil s třetí, čímž se eliminovalo jedno opakování a jsou teď od sebe dál. Mám rád opakování, ale zároveň se jich lehce děsím. Čas od času to s nimi přeženu. Proto pak někde hledám zpětnou vazbu. Druhá věta byla příliš krátká, aby to fungovalo se zbytkem.

Singularis: Neu: Jakékoliv další vysvětlování mi přijde zbytečné. Vše důležité bylo řečeno. I když je pravda, že jsem to vyjmul z většího celku podobných básní v proze.

Singularis: Neu: Je to o mlčení Boha, které je mnohem horší zkouškou než utrpení Joba. Najednou musíme zůstat věrní dobru kvůli dobru, bez nároku na odměnu či význam. To je hrozné a krásné zároveň, jelikož jen tak můžeme být skutečně dobrotiví, aniž by to byl pouhý obchod o ráj. Báseň to plně není, ale kategorie poezie v proze jsem tu nenašel. Za opakováním Anděl děsu si stojím, třebaže chápu výtku.

Jako báseň mi to nezní (ale moc se v tom nevyznám). Připadne mi, že to, že se tam tolikrát opakuje „Anděl děsu“, nezní moc dobře, ale nedokážu říci proč. A souhlasím s Neu, že tomu není bez dalšího vysvětlení či kontextu rozumět.

Rád bych ti dal zpětnou vazbu, ale bohužel ti vůbec nerozumím. Akorát věřím, že to myslíš dobře.