Ta stará propast filosofů

Představuju si může, který pohlédl do propasti z okraje a odmítl zavřít oči, odmítl překrýt křikem její ticho, a s hlubokým nádechem udělal jeden krok, zatímco zůstal věrný dobru navzdory pochybnostem a strašlivým obrazům. Hrdý člověk nepotřebuje odměnu spásy ani Boží hlas vyplňující nic, aby se nevzdal lidskosti. To je vítězství. Odmítnout stát se prázdným, odmítnout ztrátu víry v člověka.