Bílá pranostika

Po blátivé cestě jedu na svém hnědáku.
Pole jinak bílé v rozsypaném uhláku.
Do zatáčky křičí mašinfíra zpoždění,
vezu uhlí, bláto, to je vám nadělení.

Vyjížděl už v říjnu, jak se láme čas,
nikde žádný mrazík, tůně byla plná řas.
Zastavil a křičí, žádný sníh už nebude.
Z křišťálové koule, to je naším osudem.

Kdepak mám to složit, kdo by se mu věnoval,
nebyl totiž nikdo, u vrátnice zaklepal
to jsou konspirace, bílé stráně jsou tabu.
Vlaštovky se vrací, s velkým hejnem jeřábů.

Ani na severu, u Liberce a tam dál,
holé stráně zevlí, do hněda je maloval.
Pán bůh se jen směje, to jsou ale starosti.
Pro Ladovu zimu, za naše zmrzlé kosti.

Babky ve fěrtochu vzpomínaly na mládí,
na ty metry sněhu, Masaryka, náledí.
Na hlavolam silnic, a rampouchy v zápraží,
a já jen vidím uhlák, co stojí na nádraží.

Koleje jsou v čudu, vlak nikam nepojede.
Harrachov je v čajzu, na blátě to nesvede.
Zem je zahalená do hnědé a bude tak,
než na jinou kolej zastaví bílý vlak.

Ten už nepřijede, páč koleje šlohli tu.
Vystačíme s málem, jsme děti eneolitu.
I to hnědé máme, co bychom tak chtěli víc,
stejně všechno svedem na jiné, napolovic.