Legenda o Černém hradu

Tenkrát v dobách chrabrých rytířů,
zlodějů lapků a podlých mordýřů,
tam kde táhly se nekonečné hvozdy,
kde i slunce se s paprsky zpozdí..

Tam na skále vystavěn z balvanů,
tyčil se hrad černý jak křídla havranů,
když měsíc se kolem věží plížil,
strach shůry se do kraje šířil.

Sklíčené zemi vládnul mocný král,
kterého se i jeho vlastní stín bál,
neměl citu v srdci do temnoty padlém,
velkou moc přinesla mu smlouva s ďáblem.

Jednoho dne zabušil u hradní brány,
chlapec co život mu uštědřil tvrdé rány,
to když o své drahé rodiče přišel,
smutek a bol z dětských očí čišel.

Hubený jak stín a hladový jak noc,
doslechl se že pan král má velkou moc,
nepřišel žebrat o peníze a slitování,
jen jestli by nebyla práce a chleba k mání.

Král se zachechtal jeho vetchému ranci,
ale přesto se uvolil dát mu šanci,
i když v jeho rozhodnutí lítosti není,
přijal chlapce jen pro své rozptýlení.

Chlapec tak po hradě vymetal pavučiny,
pak ale stalo se, ne z jeho vlastní viny,
že náhodou otevřel dveře komnaty tajné,
kde král ukrýval své poklady bájné.

Tu král propadl šílené zuřivosti,
popadl chlapce, až zapraskaly jeho kosti,
bez lítosti nad duší čistou a nevinnou,
jeho srdce dýkou proklál ranou jedinou.

V ten moment rozlehla se hromová rána,
pukla stěna a otevřela se do pekla brána,
v doprovodu strašných pekelných příšer,
sám nejvyšší satan si pro krále přišel.

Poslední kapka z těla bez viny teče,
blesky krájejí noční oblohu jako meče,
hromy burácejí jak rány do kovadliny
a nad ránem jsou z hradu jen rozvaliny.

Staletí uběhla jako voda v řece
a něco v té zemi změnilo se přece.
Jednoho dne objevil se mladík v tom kraji
a zamířil do krčmy že se tam napije a nají.

Jídla a pití mu místní dopřáli dosti
a on jen tak z čiré zvědavosti,
vyřknul svou otázku v plném lokálu,
co je to nahoře hledíc přitom na skálu.

V ten moment lidé své zraky klopí
a mládenec záhy rychle pochopí,
že více už by se neměl jich ptát,
ale když zvědavost mu nedá spát.

Tu se k němu krásná šenkýřka přitočí,
vtiskne kříž do dlaně pohlédne do očí
a řekne „Zapomeň na to drahý pane,
pokud nechceš ať něco zlého se ti stane“.

Jednou do roka hrad slávou zaniklou ožije
a tu noc dějí se tam všeliké tajemné orgie
a z těch co dovnitř vstoupili zatím každý,
jako by se do země propadl zmizel navždy.

Leč mládenec zvědavý, nedal na dívčinu radu,
vyčkal do půlnoci a vydal se k hradu.
Vítr mu zpívá na cestu a stromy se kloní,
zvony ve věžích na uvítanou zvoní.

Jak velké bylo překvapení v jeho tváři,
když uviděl jak uvnitř vše plane a září.
Hostina v plném proudu všude smích,
nepobavit se tady přec by byl hřích.

Dívka s očima, co připomínají studánku,
nabídla mu pokrm a víno ve džbánku.
Muzikanti brnkali na veselou strunu,
královna noci zvala jej ke králově trůnu.

Spatříce krále krev v žilách mu tuhne,
neschopen slova jen pohledem uhne.
Panovník sedí na trůnu v plamenech
a z jeho úst tryská pekelný dech.

Však mladík se vzchopí a přistoupí blíž,
nahmatá v kapse od šenkýřky kříž.
Zvolá „Ať za ty tvé krvavé zločiny a vraždy
smažíš se v pekelném ohni navždy“.

Tu zvedl se mocný vítr, země se třásla,
každá ze sta loučí až do poslední zhasla,
jako když peklo se otevře a čerti se žení,
do rána nezůstal kámen na kameni.

Toho dne krčmou zněl veselý smích,
když vstoupil stařec vlasy bílé jak sníh,
už nemohl se udržet na nohou ani,
malý křížek však pevně tisknul v dlani.

Od těch dob hrad už více nepovstal,
jen vítr a prach na nebi ten příběh psal,
po králově pokladu není slechu ani vidu
a přežívá jen legenda v srdcích lidu.


http://youtu.be/hidRuxoy0d4?si=CTOyv_J39CF1Vd7O