Hovado domácí

Na dědině si všichni šeptají,
o ženských, co to lehké nemají.
Den co den se jim domů potácí
a leze pod peřinu hovado domácí.

To je zase kravál, z hospody táhne,
poškrábe se na řiti a do hrnce sáhne.
Pochcané boty, na trenkách flek
a řve: „Uvař! Než poznáš můj vztek!“

Ty chlíváku, ty ožralé prase,
smrdíš jak plná žumpa zase,
záclona není hadr na tvou hubu,
zuj si ty fusekle, než tě zrubu!

Koberec špinavý od vajglů a piva,
z koupelny se na tebe plíseň dívá.
Z hajzlu na mě čumíš jak na vola
a něco o lásce meleš dokola.

Do naší postele děvky si vláčíš!
Tu svou chloubu si v sousedce máčíš.
Zatímco já starám se o děcka a dům,
ty jí šeptáš „lásko, pojď k mým rtům".

Nemakáš a jen chlastáš jak duha,
o mně si myslíš, že jsem tvůj sluha
a když ti řeknu, na co mám právo,
řekneš: „Drž hubu ty přiblblá krávo.“

Neumíš nic, lžeš až se práší,
jen vůl jako já všechno to snáší.
Na hajzlu čteš a nahlas prdíš,
Že je to projev tvé lásky, tvrdíš !

Chceš ať ti říkám „Princi můj“,
i když páchneš jak zapařený hnůj.
A já ti peru, žehlím, nažrat ti dávám
a jsem tak blbá, že s tebou spávám.

Chybíš mi? Ne. Chybí mi klid a ticho,
a ty se staráš jen o svý tlustý břicho.
V noci na mě lezeš, kozy mi hněteš,
uděláš se a zas do hospody meteš.

Sousedka má větší kozy, ty debile?
Ale já jsem ta blbá, co ti pere košile.
Zatímco děláš si dobře v cizím klínu,
já doma brečím, že mám chlapa špínu.

Tak teď mě poslouchej, ty ožralý hlupáku,
ještě jednou si přitáhneš děvku do baráku,
tak hlídej si tu svou palici plešatou,
než poznáš, jak moc bolí to lopatou.

Mám pro tebe jasnou zprávu,
už nebudu ti dál dělat krávu,
Táhni do hajzlu i s tou svou čubkou,
dřív než tě přetáhnu rezavou trubkou.

Už toho bylo fakt přes míru,
nechci dívat se na tlustého špindíru,
co si myslí, že je středem vesmíru,
ta seber se a vypadni z kvartýru.

Asi to nebude žádné tajemství,
že dne jednoho ji schvátilo šílenství
a když pohár trpělivosti není bezedný,
poslední co viděl, byl pohled vražedný.

Z levé strany přišla rána jako z děla,
hlava jeho mu málem uletěla.
Spoutala ho kusem prádelní šňůry,
"teď poznáš, co jsou noční můry."

A tak místo kafíčka po ránu,
chlap leží teď v dřevěném županu,
jako v peřinách si tam asi nehoví,
ale co na tom, už to nikomu nepoví.

S hrdostí odešla, statečná dáma,
bídáka ukrývá mělká jáma,
za pár dní vše zaroste travou,
už jen slepice se v tom svinstvu hrabou.

Všichni v dědině dobře vědí,
že musí se vyřezat vřed, co svědí,
zasypat vápnem a nahoru hlína,
ať zmizí ze světa taková špína.

Kozel mekotá, kohout se směje,
zbytek bídáka pod drnem tleje,
nad jeho hlavou se tetelí kvítí,
panička konečně může v klidu žíti.


http://youtu.be/giT1mQOlpfs?si=zgTsuKwJGFcJZE4W