Čechrání pocitů bez tebe

když tady nejsi
adresát nezastižen - mám zkusit vesmír
tak se vlastně děje všechno
i nic
podzim jako každý jiný
kadeří stromy do obruby nahoty
já hledám už zimní boty
stejně mi chladno
olízne prsty a sem tam upiju samoty
a kdejaký strašák si v koutě voskuje knír

-

ubylo mě v duši víc než v hlavě
když tady nejsi tak svět pořád
běží maraton
obloha nemá čas stát frontu na poště
slavíme svátky s rodinou a ze dna upíjím já
kamarád i on když hýbe pláštěm
nejenom když zaprší se něco právě
děje se mnou a tvrdý je beton
když kloužeš světem
a o zem cinkneš ramenem

-

chybí mi zvláště kouzlo náhody
kdy se prodereš schody a potkáme se nahoře
prokřížíme směry u stanice metra Háje
kde nejeden chlapec umřel na lidství
adresát opožděn - smál se jaká ta smrt je
a vůbec mi není dobře
když se hrůzou ani nenajím

-

nemám co z písmenek v polévce složit
vždycky se vrátím k běžnému pozdravu
tak ještě žiju a počasí se tu vyleje z podoby
když chybí mi nejvíc
na tvojí hlavu složit prožitky a vyprávět
komu říct že mám první šedé vlasy
že miluju každé roční období a mám strach za každým rohem domu
že mi vůbec nevadí
když líc se točí v rub
že moje lícní kosti
ztratily pár milimetrů úsměvu když nemohlas dožít
jarních luk
co si počít
když po mém pozdravu plyne doba s rytmem ticha

-

ve vánočních šatech u kostela
jako kdybych ohluchla ke hvězdám
tvůj poslední výdech mě sesadil z obzoru lidem
taky mám důvod brzdit
a občas musím zcela klonit hlavu
chybí mi všechno
co chci říct a pochopení
že všechna ta bolest je jen mech
vykvete z jara aniž by se dožil
božích muk
bojím se
dýchat skromně až do vzduchu vnikne vata
a všechen ten pocit je celá na hodinách
zná ho svět tisíckrát až zlidověl
ale pro mne
je jen jeden
a nebe dokořán má otevřená vrata