|
Kdysi jsem viděl obraz Zdeňka Hajného a nikdy na něj nezapomněl.
|
Strážkyně ohně
„Ďáblice,“řekla a chystala se vystoupit. „Jsem doma.“
Měl jsem pocit, že otevřeným oknem tramvaje se dovnitř vedral zápach síry, a když jsem se jí podíval do očí, zjistil jsem, že síra může i vonět. Zelenou duhovku s rumělkovým podbarvením doplňovaly sytě rudé rty, stažené do tvaru, říkajícím všem okolo, že osoba vlastnící takovou zbraň si nepřeje být oslovována, dotýkána a jinak obtěžována.
„Doprovodíš mě?“
Nepřipravený, vykoktal jsem kladnou odpověď a zbytek deštivého večera se mi proměnil v jarní sen.
Cestovali jsme spolu často. Vždy ráno před sedmou jsem nastupoval u nádraží. Ona většinou seděla u okna, tajemně krásná, až se muži báli přisednout a ženy chodily puknout závistí do zadního vagónu. Navečer pak, vracel jsem se stejnou cestou, ale to jsem ji zahlédl jen občas. Jen ta rána jsme měli společná.
Vystupovala dříve než já. Vlasy ukryté pod čepičkou s nádherně vyvedenou brokátovou polevou, takže jsem jen lapal po dechu, když se zvedla, upravila si sukni a prošla kolem s vůní omamující, jako květy lilie.
-Čepička-, tak jsem ji v duchu začal říkat, dychtivě každé ráno čekaje na nástupním ostrůvku. Slabé doteky těsných sedadel mi dodávaly smyslné odvahy, avšak nikdy jsem se neodvážil překročit tenkou hranici nevinné krásy, která mi vrozeně bránila v dalším kontaktu. Vnímal jsem pouze lilie a záblesk punčoch přecházejících kolem mně.
Postupně jsem zjistil, že stačí vynechat jednu tramvaj, abych tou další mohl krásku přivítat při odpoledním návratu z práce. Možná, že právě tím jsem dívku-Čepičku upoutal, takže se z našich setkání stal rituál, kdy ráno ona čekala na mě a v podvečer já zase na ni. Stále beze slov, která by nás možná mohla zranit. Trvalo to snad půl roku, aniž bych se osmělil.
Až jednou se mě sama zeptala: „Doprovodíš mě?“
A já jsem vystoupil, podal jí ruku a doprovodil dívku ke dveřím domu, kde se jen slabě usmála a poděkovala a všude voněly rozkvetlé lilie a také trochu síra a já jsem pak dlouho stál a díval se na rozsvěcující se okna a hlava se mi točila z přenáramného štěstí, abych pak na druhý den mohl krásku s čepičkou pozvat na kávu a políbit.
A pak mě pozvala k sobě domů, že prý teď už může. Nevím, jaké normy to povolují, protože bydlela sama, ale zřejmé zásady řídící její život, konečně dovolily, abych vstoupil do domu se zvláštním uspořádáním. Obývacímu pokoji velel naplno velký kamenný krb. Všechen nábytek nesl zvláštní patinu železa a kouře, jako kdybych se ocitl v uklizené místnosti mistra kováře. Zřejmě vycítila mé myšlenky.
„Mám ráda oheň,“ pronesla do ticha, „také železo a čiré sklo. Nikdy jsem nebyla na panenky." Podívala se na mě očima tmavýma, jak nebe před bouřkou. „Mám ráda tebe.“
Ty oči, lesknoucí se smaragdy na okraji perlivé říčky mě právě začaly svazovat. Byla v nich cítit touha.
„Posaď se.“
Křeslo, stojící poblíž krbu mě objalo jako ramena železné panny. Měl jsem pocit, že se stávám svědkem zvláštního rituálu zasvěcení, protože v té chvíli, a to opravdu nevím, jak to udělala, vzplál v krbu plnou silou oheň jako dřevěná vatra. V odlesku záře tam stála, smyslná, plná krásy a síly. Vzala ze stolu kousek myrthy, rozlomila ji a část si vpletla do vlasů, druhou část vhodila do plamenů. V záři toho ohně se zrodil náš sen. Místnost voněla kouřem a čarem praskajících polen.
Toho dne, té noci a následujících dní a nocí jsem se stal společníkem strážkyně ohně a po jejím boku dále budoval svatyni, jako bájný Hefaistos, jako pravá ruka samotného správce pekelných dolů. Budovali jsme náš domov, společnou skrýš před chaosem světa, úkryt před zbytečnostmi bytí, před konformním plynutím času.
Tak ubíhaly roky a já se naučil být kovářem, zpracovával jsem železo, miloval oheň a také stárnul. Ale ona ne. Stále zůstávala krásná, s tajemným úsměvem. Pokud šla ven, nosila čepičku, která ji ukrývala nádherné vraní vlasy a také něco, co mělo být před okolím navždy skryto.
Léta ubíhala. Má žena, madona jisker a kouře stále hlídala oheň a jeho záři. Já jsem s její pomocí tvaroval železo, vkládal mezi jeho stěny plástve skla a vytvářel tak objekty a věci, které jsem chtěl vidět kolem nás, koval jsem hradbu, jakousi pomyslnou hranici, která nás chránila před okolním světem. Bránili jsme se zpupnosti a malomyslnosti davu, snažícího se k nám vedrat skulinami předstíraje ochotu a soucit.
A pak jednou, když už mi tělo zesláblo, ona mě držela za ruku a já pochopil, že tady bude stále, kdežto já ne. Bude hlídat oheň. Neměl jsem jí to za zlé, protože jsem s ní byl šťastný až do smrti.
„Ďáblice,“řekla a chystala se vystoupit. „Jsem doma.“
Měl jsem pocit, že otevřeným oknem tramvaje se dovnitř vedral zápach síry, a když jsem se jí podíval do očí, zjistil jsem, že síra může i vonět. Zelenou duhovku s rumělkovým podbarvením doplňovaly sytě rudé rty, stažené do tvaru, říkajícím všem okolo, že osoba vlastnící takovou zbraň si nepřeje být oslovována, dotýkána a jinak obtěžována.
„Doprovodíš mě?“
Nepřipravený, vykoktal jsem kladnou odpověď a zbytek deštivého večera se mi proměnil v jarní sen.
Cestovali jsme spolu často. Vždy ráno před sedmou jsem nastupoval u nádraží. Ona většinou seděla u okna, tajemně krásná, až se muži báli přisednout a ženy chodily puknout závistí do zadního vagónu. Navečer pak, vracel jsem se stejnou cestou, ale to jsem ji zahlédl jen občas. Jen ta rána jsme měli společná.
Vystupovala dříve než já. Vlasy ukryté pod čepičkou s nádherně vyvedenou brokátovou polevou, takže jsem jen lapal po dechu, když se zvedla, upravila si sukni a prošla kolem s vůní omamující, jako květy lilie.
-Čepička-, tak jsem ji v duchu začal říkat, dychtivě každé ráno čekaje na nástupním ostrůvku. Slabé doteky těsných sedadel mi dodávaly smyslné odvahy, avšak nikdy jsem se neodvážil překročit tenkou hranici nevinné krásy, která mi vrozeně bránila v dalším kontaktu. Vnímal jsem pouze lilie a záblesk punčoch přecházejících kolem mně.
Postupně jsem zjistil, že stačí vynechat jednu tramvaj, abych tou další mohl krásku přivítat při odpoledním návratu z práce. Možná, že právě tím jsem dívku-Čepičku upoutal, takže se z našich setkání stal rituál, kdy ráno ona čekala na mě a v podvečer já zase na ni. Stále beze slov, která by nás možná mohla zranit. Trvalo to snad půl roku, aniž bych se osmělil.
Až jednou se mě sama zeptala: „Doprovodíš mě?“
A já jsem vystoupil, podal jí ruku a doprovodil dívku ke dveřím domu, kde se jen slabě usmála a poděkovala a všude voněly rozkvetlé lilie a také trochu síra a já jsem pak dlouho stál a díval se na rozsvěcující se okna a hlava se mi točila z přenáramného štěstí, abych pak na druhý den mohl krásku s čepičkou pozvat na kávu a políbit.
A pak mě pozvala k sobě domů, že prý teď už může. Nevím, jaké normy to povolují, protože bydlela sama, ale zřejmé zásady řídící její život, konečně dovolily, abych vstoupil do domu se zvláštním uspořádáním. Obývacímu pokoji velel naplno velký kamenný krb. Všechen nábytek nesl zvláštní patinu železa a kouře, jako kdybych se ocitl v uklizené místnosti mistra kováře. Zřejmě vycítila mé myšlenky.
„Mám ráda oheň,“ pronesla do ticha, „také železo a čiré sklo. Nikdy jsem nebyla na panenky." Podívala se na mě očima tmavýma, jak nebe před bouřkou. „Mám ráda tebe.“
Ty oči, lesknoucí se smaragdy na okraji perlivé říčky mě právě začaly svazovat. Byla v nich cítit touha.
„Posaď se.“
Křeslo, stojící poblíž krbu mě objalo jako ramena železné panny. Měl jsem pocit, že se stávám svědkem zvláštního rituálu zasvěcení, protože v té chvíli, a to opravdu nevím, jak to udělala, vzplál v krbu plnou silou oheň jako dřevěná vatra. V odlesku záře tam stála, smyslná, plná krásy a síly. Vzala ze stolu kousek myrthy, rozlomila ji a část si vpletla do vlasů, druhou část vhodila do plamenů. V záři toho ohně se zrodil náš sen. Místnost voněla kouřem a čarem praskajících polen.
Toho dne, té noci a následujících dní a nocí jsem se stal společníkem strážkyně ohně a po jejím boku dále budoval svatyni, jako bájný Hefaistos, jako pravá ruka samotného správce pekelných dolů. Budovali jsme náš domov, společnou skrýš před chaosem světa, úkryt před zbytečnostmi bytí, před konformním plynutím času.
Tak ubíhaly roky a já se naučil být kovářem, zpracovával jsem železo, miloval oheň a také stárnul. Ale ona ne. Stále zůstávala krásná, s tajemným úsměvem. Pokud šla ven, nosila čepičku, která ji ukrývala nádherné vraní vlasy a také něco, co mělo být před okolím navždy skryto.
Léta ubíhala. Má žena, madona jisker a kouře stále hlídala oheň a jeho záři. Já jsem s její pomocí tvaroval železo, vkládal mezi jeho stěny plástve skla a vytvářel tak objekty a věci, které jsem chtěl vidět kolem nás, koval jsem hradbu, jakousi pomyslnou hranici, která nás chránila před okolním světem. Bránili jsme se zpupnosti a malomyslnosti davu, snažícího se k nám vedrat skulinami předstíraje ochotu a soucit.
A pak jednou, když už mi tělo zesláblo, ona mě držela za ruku a já pochopil, že tady bude stále, kdežto já ne. Bude hlídat oheň. Neměl jsem jí to za zlé, protože jsem s ní byl šťastný až do smrti.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.