Vzpomínka na úplněk

TEHDY

nechtělas už číst
ručky se navzájem přikryly
prý tomu říkají půlnoc
máme spát jenže
s úplňkem jsou úplné i oči
je velký svět
kterému ještě neumím říct
NE
ani na bolest

a rám okna dodnes hrdě nosí stíny žen
přikryté sebou navzájem
nervózním prstíkem krouží do oblohy
malá a velká písmena
a na co že začíná ten můj dojem
kdo vidí v nebi lidský obličej
kostel na kopečku
nebo hlavu loveckého psa

přes sebe překřížené vjemy
jako ty hodinové ručičky
tak vzácné
spolu objevovat měsíc
že ani usnout nemůžem

DNES

nechci si už číst
ručičky zmatené
každá je jinde
prý tomu říkají noční čas toulavého člověka
máme se bát jenže
s úplňkem se občas kutálí i kouzlo
které si z dětství pamatuješ
a nedokážeš říct NE paměti
ani po vypití sudu rumu

a na rám okna si už nikdo nesedá
tmou prorazí okraj okna
okoralá cigareta
a pramínek zbloudilých vlasů
nervózním pohledem se protřeseš dalším ránem
do omítky črtáš malá i velká písmena
a na co že začíná můj vznikající kámen?
kdo vidí v mozaice lidí dětský sen
chaloupku s vlídnou babičkou
louku žíznivou po jemných chodidlech
nebo vlasy malé hvězdy

přes sebe překřížené osudy
vznikla jsem z tebe
ty dožiješ mne
jako ty hodinové ručičky
stihneme to

potkávat se napříč kruhů domů
spolu objevovat měsíc
první co uvidíme
kdykoli zavřeme oči

obraz v okenním rámu
v nejlepší chvíli
navždy spolu