Tma

Jdu sama temnou ulicí.
Už nevnímám,
jen slzy snad,
stékající po tváři.

Nic necítím,
snad jen ten chlad,
co tváře obarví.

Nic neslyším,
snad jen své boty,
po kostkách klapající.

Nic nevidím,
všude jen tmu,
černou jak nic.

Bojím se, utíkám
a lampy blikají.
Všechno je nic,
všude jen tma,
jak život můj,
ten za nic nestojí.

Uvnitř je prázdno,
uvnitř je tma
a zároveň plno,
cítím se jak hrnec,
co přetéká.
Uvnitř to vře
a povrch ledový.
Musím to držet,
musím s tím žít.

Cítím snad,
jak smutek ze mě
v kruzích vytéká.
Jak kruhy na vodě,
nejde se vyhnout,
snad proto jsem
tak samotná.
Nechci jim ublížit,
když chtějí žít
a ne mě jak balvan
na noze mít.

Cítím jen smutek,
cítím jen zášť,
chtěla bych žít,
jak oni zas.
Zbyla jen bolest.
Z radosti pláč.
Ze srdce kámen.
A z lásky zášť.