Stín v mé radosti

Mám vše, po čem duše kdy snila,
mé dny jsou světlé a plné jistoty,
jak kdyby nade mnou hvězda bděla,
a vyhnala ze mě všechny prázdnoty.

Po boku muže, jenž mě láskou drží,
co by pro mé štěstí celý svět dal,
když obejme mě, srdce září,
ukázal, jak by domov vypadal.

Ale stejně se vracíš, jako stíny vrán,
zůstáváš v hlavě, ač tě nechci přivolat,
protože mé srdce je ti stále dokořán,
a proradné tělo nezvládne odolat.

Tvůj hlas je jedem, který tiše pálí,
tvé oči vryté do paměti nezmizí,
mé staré štěstí se v troskách válí,
a vlastní život je mi náhle cizí.

Když už konečně mám takový dar,
proč se duše touhou po tobě ztrácí?
Jen tvůj stín přinesl žár,
který mé pevné sloupy kácí.