|
Před lety je spojila jediná noc a osudové vzplanutí. Nyní se rytíř Liam vrací na zámek Lorean. Jaké bude jeho shledání s hraběnkou Eleanor? Jaké pocity v ní probudí muž, o kterém si myslela, že už ho nikdy nespatří? Ponořte se do tohoto historického příběhu a prožijte zakázanou romanci, která neměla nikdy vzniknout.
|
Prolog
Je po dlouhé válce, kterou Ardálské království vyhrálo. Jsem pozván jako jeden z hostů na zámek Lorean, kde se bude konat slavnost na oslavu vítězství. Myšlenky na to, že se vrátím na zámek, kde jsem ještě jako mladý devatenáctiletý panoš potkal spanilou komtesu Eleanor, která mi dala svou lásku, ve mě vyvolalo velmi hluboké vzpomínky. Srdce se mi rozbušilo a objevily se emoce, o kterých jsem si myslel, že války ve mě dočista zahubily. Jak cesta na koni plyne, začaly se mi v hlavě promítat vzpomínky na ten den.
1. kapitola
Tehdy v květnu před 7 lety byl zrovna zámecký ples. Mladá spanilá dáma v nádherných šatech vítala ze zámeckého balkónu přijíždějící hosty: „Buďte vítáni na dvoře zámku mého otce, jsem komtesa Eleanor.“ Liam věděl, že jelikož je urozená, tak s ní nesmí mluvit. Uklonil se jí, jak se ke spanilé dámě klání praví gentlemani. Komtesa odešla a vévoda Richard dal Liamovi najevo, že si má hledět svého: „Neflákej se a pracuj, koně si vodu sami nedonesou a pak, také potřebují vykartáčovat.“ Liam přikývl a dal se do práce, ale v hlavě měl Eleanor.
Ples se konal ještě téhož dne večer a Liam jako panoš se ho účastnit nesměl, ale zvědavost byla silnější a povedlo se mu proklouznout bočním vchodem. Oproti tomu komtesa Eleanor byla v centru dění plesu, který byl mimo jiné na počest komtesiných 19. narozenin. Bylo zde plno krásných a urozených žen šlechticů, ale komtesa ve svých zelených šatech vyšívaných zlatou nití byla ozdoba celého plesu.
Liam si všiml pohozeného pláště v předsálí, vzal si ho na sebe, aby nebylo patrné na první pohled, že na ples nepatří. Vzal si číši vína a sledoval ples zpovzdálí. Eleanor zvalo k tanci mnoho urozených pánů včetně toho Liamova, její taneční pohyby byly tak ladné a pohled ledově klidný.
Eleanor začínala být z té neustálé pozornosti celá nesvá. Neustále poslouchala vychloubačné řeči všech těch šlechticů, když se opět ozvalo: „Smím prosit?“ Tak tentokrát zavrtěním hlavy odmítla a zamířila si pro číši vína. A právě tam se jejich pohledy opět střetly. Zatímco všichni zúčastnění pozorovali proslov jejího otce, Eleanor došla ještě blíž k Liamovi a špitla na něj: „Setkáme se v altánu zámecké zahrady. Dorazím, tam jak nejrychleji budu moct.“ Při odchodu na něj laškovně mrkla, on na ni přikývl a usmál se. Nejspíš se na něj také usmála, ale to už si zakrývala tvář vějířem a vrátila se do centra dění.
Liam neotálel a rozhodl se ve stínu chodeb zámku zmizet stejně dobře jako i přišel. Zatímco Eleanor předstírala společenskou únavu, aby mohla z plesu též odejít. „Matko, otče, omluvte mne. Cítím se tak slabá. Budu ve své komnatě.“ A ovívala se u toho vějířem.
2. kapitola
Bylo již po půlnoci, když se setkali v altánu v zámecké zahradě. Její vlasy se třpytily ve světle měsíce, Liam znovu poklekl a řekl: „Ruku líbám.“
Poté se oba posadili a zeptala se ho: „A tvé jméno?“
„Liam,“ Představil se.
„A co tě, Liame lákalo jít na ples?“
„Zvědavost, víno a také vy.“
„Já? Proč bys tolik riskoval jen kvůli mně?“
„Byla jste tak půvabná a zatoužil jsem Vás vidět na plese.“
„Jsi tak milý,“ začervenala se, „a také pohledný.“
Usmál se na ni.
„Víš Liame už jsem nemohla vystát ty vychloubačné řeči všech těch lordů a vévodů.“
„To mi povídejte, historky mého vévody Richarda znám už zpaměti.“
Eleanor začala napodobovat hluboký hlas Richarda: „Byl jsem tam, a tam a všude jsem znám.“
„A kde jsem ještě nebyl, tam to též znám.“ Smál jsem se a pokračoval podobně hlubokým hlasem. Pak se na chvíli mezi nimi rozhostilo ticho. Navzájem na sebe hleděli, její zrzavé vlasy ve svitu hvězd zářily. Položil ji svou dlaň na hřbet její ruky. Pohlédla mu do očí a z těch jejích poznal, že se jí jeho gesto líbí.
„A ty také vyrážíš na výpravy?“ Prolomila Eleanor ticho.
„Ano, poslední roky jsem byl na každé výpravě s ním.“
„Já ti tak závidím ty cesty, já mohu navštěvovat jen plesy v okolí. A až se vdám, má budoucnost bude jen zde na zámku.“
„To by byl krásný život! Co bych za něj dal.“
„Je to klec.“
„Ale nemáte starosti o holý život.“
„Ale ani žádné poznávání.“
Už z tohoto setkání ji ohromila jeho skromnost a také to, že s ním mohla být mnohem více sama sebou než s kýmkoliv, s kým se na plese setkala.
Jejich pohledy se střetly a rty spojily. Zlehka ji pohladil po vlnitých vlasech, zatímco mu tichounce zašeptala do ucha: „Chci tě, Liame.“
3. kapitola
Mé zasnění vyrušil příjezd k jejímu zámku. Bylo to dlouhých sedm let, co jsem zde byl poprvé a dodnes i naposledy.
Již cestou od ostatních rytířů jsem se dozvěděl, že z komtesy se před několika lety stala hraběnka. Její muž je o několik let starší vlivný hrabě Hugo. Krása mu nechyběla, ale známý je především pro svou sobeckost a hamižnost. Bitev se neúčastnil a místo toho dělal vše pro rozšiřování svého mění. Když jsem projížděl ke stájím, které byly na stejném místě jako kdysi, mé mysli se zmocnily myšlenky, jestli si mě hraběnka Eleanor bude pamatovat. Možná by bylo lepší kdyby nepamatovala. Hostem tu budu tři dny, poté už také hraběnku nemusím nikdy vidět. Člověk nikdy neví, která bitva může být tou poslední.
Hrabě mě a další hosty, přijíždějící na oslavu vyhrané bitvy přivítal na zámku. Pronesl jakýsi projev ohledně vyhrané bitvy. Jelikož hrabě nikdy nebyl v bitvě, žádný z hostů nebral jeho slova příliš vážně.
Později toho dne jsme se všichni sešli u hostiny. U dlouhého stolu pro 30 hostů se servírovali nejlepší pečínky, podávala se skvělá medovina a také víno. „Přichází milostivá paní hraběnka Eleanor,“ ozvalo se od trubače a hraběnka ve vší eleganci přišla k hostině. Seděl jsem poměrně daleko od ní, takže nejspíš nebyla šance, aby si mě všimla. Ale já ji pozoroval a viděl, jak je vedle Huga nešťastná. Svým pohledem jakoby ji říkal, že s nikým než jím promluvit nesmí. Byla v té kleci, o které jsme se kdysi bavili. „Ale jak se to mohlo stát?“ Přemýšlel jsem ve své hlavě.
Po hostině jsem se odebral do komnaty ve východním křídle a v tu chvíli se můj pohled střetl s hraběnčiným, jak tenkrát před lety. Na okamžik jsme se zastavili a věnovali si dlouhý pohled, který nám narušil povyk na chodbě zámku. Oba jsme se vydali svým směrem.
To už jsem ležel na prostém loži vycpaném slámou, neustále jsem na ní myslel, byla snad ještě krásnější, než jsem si pamatoval, ale v jejích očích nebyla radost, byl tam jakýsi smutek. Vzpomínal jsem navečer v altánu a pociťoval to co tehdy v altánu.
4. kapitola
Snění Liamovi narušilo klepání na dřevěné dveře. „Vstupte,“ pronesl, ale netušil, kdo by to mohl být. Dveře se pomalu otevřeli a v nich samotná nejvyšší dáma, hraběnka Eleanor. „Sedm let od našeho setkání a opět se setkáváme. Myslela jsem si, že tě již nikdy nespatřím.“
„Kdy jsi měla svatb…“ Umlčela hraběnky dlaň jeho slova. Nehty druhé ruky mu přejela po hrudi. V tiché komnatě se rozeznělo bušení jeho srdce a vzrušení muselo být cítit až za dveře.
Pohladila ho po lícní kosti na tváři. Cítila, jak je v obličeji hrubší a o to mužnější než tehdy. „Neměli by jsme pokračovat,“ vyšlo z jeho úst zakrytých hraběnčinou dlaní. V jejích očích jakoby byly plameny a podvolil se jí. Cítila polibky po celém svém těle, pak ji pevně uchopil do náručí a posadil ji na kamenný okenní rám a začal líbat. Cítili pocity vzájemného splynutí a z jeho úst vyšlo: „Miluji tě.“
5. kapitola
Mezitím hrabě Hugo netrpělivě procházel komnatou, chodbou a zase zpátky. Bylo již pozdě a zámkem se začaly šířit fámy, že tu je hraběnčin bývalý milenec. „Musím zjistit, kdo to je,“ řekl hrabě stojící sám v komnatě.
Hraběnka ležela v Liamově objetí a ptala se: „Jaké byly tvé cesty? Jak se z tebe stal rytíř?“ Liam se usmál a začal vyprávět svůj příběh. Eleanor s vyděšeným, ale i užaslým výrazem obdivovala, co vše zažil, kde všude byl, a že po těch bitvách je vlastně stále naživu. A pak zazněla otázka: „A ženu máš?“
„Nemám,“ zazněla tichou místností odpověď.
„Ale ty manžela máš.“
„Musela jsem si ho vzít, byl jediný urozený a někdo se o zámek a zemi postarat musel... Sama bych to nezvládla.“
„A jsi šťastná?“
„Nyní ve tvém objetí jsem šťastná, můj rytíři.“ Zahleděla se do Liamových očích a políbili se.
6. kapitola
Chodbou kráčí hrabě Hugo do východního křídla, kde jsou ubytováni hosté. V ruce svírá dýku a již ví, kdo tím milencem je. Vyrazí dveře komnaty a vidí, to co si myslel, že nemůže být pravda. „Zmije zrádná!“ zařve a s dýkou v ruce běží k posteli. Neozbrojený rytíř vstává a začíná boj. Liam má v boji převahu a udeří Huga pěstí, Hugo zavrávorá a ožene se dýkou, zasáhne Liamovo rameno. „Jak jsi jen mohl, pohostím tě na svém zámku a ty se mi takhle odvděčíš.“ Rozmáchne se dýkou ještě jednou, Liam uhýbá a uštědří Hugovi ještě jednu ránu. Liam je zahnán do rohu komnaty a krvácí.
„Jak se to chováš Hugo, vyřešíme to v klidu,“ zazní z hraběnčiných úst. „Ty buď zticha huso“ a pohrozí jí. Hugo lapající po dechu kopne do zesláblého Liama, rozmáchne se ještě jednou dýkou, která už takřka zasáhla Liama, ale Eleanor se chopí rytířského meče, který leží u lože a probodne svého manžela. Tělo padá na zem. V hraběnčiných očích jsou slzy. Liam se pomalu zvedá z kamenné podlahy, aby byl co nejblíž své milované. „Jsem vrah,“ s pláčem říká Eleanor.
„Zachránila jsi mě,“ usměje se na ni Liam jak jen nejvřeleji dovede.
Eleanor mu začne košilí obvazovat ránu a políbí ho.
Děkuji za přečtení.
Je po dlouhé válce, kterou Ardálské království vyhrálo. Jsem pozván jako jeden z hostů na zámek Lorean, kde se bude konat slavnost na oslavu vítězství. Myšlenky na to, že se vrátím na zámek, kde jsem ještě jako mladý devatenáctiletý panoš potkal spanilou komtesu Eleanor, která mi dala svou lásku, ve mě vyvolalo velmi hluboké vzpomínky. Srdce se mi rozbušilo a objevily se emoce, o kterých jsem si myslel, že války ve mě dočista zahubily. Jak cesta na koni plyne, začaly se mi v hlavě promítat vzpomínky na ten den.
1. kapitola
Tehdy v květnu před 7 lety byl zrovna zámecký ples. Mladá spanilá dáma v nádherných šatech vítala ze zámeckého balkónu přijíždějící hosty: „Buďte vítáni na dvoře zámku mého otce, jsem komtesa Eleanor.“ Liam věděl, že jelikož je urozená, tak s ní nesmí mluvit. Uklonil se jí, jak se ke spanilé dámě klání praví gentlemani. Komtesa odešla a vévoda Richard dal Liamovi najevo, že si má hledět svého: „Neflákej se a pracuj, koně si vodu sami nedonesou a pak, také potřebují vykartáčovat.“ Liam přikývl a dal se do práce, ale v hlavě měl Eleanor.
Ples se konal ještě téhož dne večer a Liam jako panoš se ho účastnit nesměl, ale zvědavost byla silnější a povedlo se mu proklouznout bočním vchodem. Oproti tomu komtesa Eleanor byla v centru dění plesu, který byl mimo jiné na počest komtesiných 19. narozenin. Bylo zde plno krásných a urozených žen šlechticů, ale komtesa ve svých zelených šatech vyšívaných zlatou nití byla ozdoba celého plesu.
Liam si všiml pohozeného pláště v předsálí, vzal si ho na sebe, aby nebylo patrné na první pohled, že na ples nepatří. Vzal si číši vína a sledoval ples zpovzdálí. Eleanor zvalo k tanci mnoho urozených pánů včetně toho Liamova, její taneční pohyby byly tak ladné a pohled ledově klidný.
Eleanor začínala být z té neustálé pozornosti celá nesvá. Neustále poslouchala vychloubačné řeči všech těch šlechticů, když se opět ozvalo: „Smím prosit?“ Tak tentokrát zavrtěním hlavy odmítla a zamířila si pro číši vína. A právě tam se jejich pohledy opět střetly. Zatímco všichni zúčastnění pozorovali proslov jejího otce, Eleanor došla ještě blíž k Liamovi a špitla na něj: „Setkáme se v altánu zámecké zahrady. Dorazím, tam jak nejrychleji budu moct.“ Při odchodu na něj laškovně mrkla, on na ni přikývl a usmál se. Nejspíš se na něj také usmála, ale to už si zakrývala tvář vějířem a vrátila se do centra dění.
Liam neotálel a rozhodl se ve stínu chodeb zámku zmizet stejně dobře jako i přišel. Zatímco Eleanor předstírala společenskou únavu, aby mohla z plesu též odejít. „Matko, otče, omluvte mne. Cítím se tak slabá. Budu ve své komnatě.“ A ovívala se u toho vějířem.
2. kapitola
Bylo již po půlnoci, když se setkali v altánu v zámecké zahradě. Její vlasy se třpytily ve světle měsíce, Liam znovu poklekl a řekl: „Ruku líbám.“
Poté se oba posadili a zeptala se ho: „A tvé jméno?“
„Liam,“ Představil se.
„A co tě, Liame lákalo jít na ples?“
„Zvědavost, víno a také vy.“
„Já? Proč bys tolik riskoval jen kvůli mně?“
„Byla jste tak půvabná a zatoužil jsem Vás vidět na plese.“
„Jsi tak milý,“ začervenala se, „a také pohledný.“
Usmál se na ni.
„Víš Liame už jsem nemohla vystát ty vychloubačné řeči všech těch lordů a vévodů.“
„To mi povídejte, historky mého vévody Richarda znám už zpaměti.“
Eleanor začala napodobovat hluboký hlas Richarda: „Byl jsem tam, a tam a všude jsem znám.“
„A kde jsem ještě nebyl, tam to též znám.“ Smál jsem se a pokračoval podobně hlubokým hlasem. Pak se na chvíli mezi nimi rozhostilo ticho. Navzájem na sebe hleděli, její zrzavé vlasy ve svitu hvězd zářily. Položil ji svou dlaň na hřbet její ruky. Pohlédla mu do očí a z těch jejích poznal, že se jí jeho gesto líbí.
„A ty také vyrážíš na výpravy?“ Prolomila Eleanor ticho.
„Ano, poslední roky jsem byl na každé výpravě s ním.“
„Já ti tak závidím ty cesty, já mohu navštěvovat jen plesy v okolí. A až se vdám, má budoucnost bude jen zde na zámku.“
„To by byl krásný život! Co bych za něj dal.“
„Je to klec.“
„Ale nemáte starosti o holý život.“
„Ale ani žádné poznávání.“
Už z tohoto setkání ji ohromila jeho skromnost a také to, že s ním mohla být mnohem více sama sebou než s kýmkoliv, s kým se na plese setkala.
Jejich pohledy se střetly a rty spojily. Zlehka ji pohladil po vlnitých vlasech, zatímco mu tichounce zašeptala do ucha: „Chci tě, Liame.“
3. kapitola
Mé zasnění vyrušil příjezd k jejímu zámku. Bylo to dlouhých sedm let, co jsem zde byl poprvé a dodnes i naposledy.
Již cestou od ostatních rytířů jsem se dozvěděl, že z komtesy se před několika lety stala hraběnka. Její muž je o několik let starší vlivný hrabě Hugo. Krása mu nechyběla, ale známý je především pro svou sobeckost a hamižnost. Bitev se neúčastnil a místo toho dělal vše pro rozšiřování svého mění. Když jsem projížděl ke stájím, které byly na stejném místě jako kdysi, mé mysli se zmocnily myšlenky, jestli si mě hraběnka Eleanor bude pamatovat. Možná by bylo lepší kdyby nepamatovala. Hostem tu budu tři dny, poté už také hraběnku nemusím nikdy vidět. Člověk nikdy neví, která bitva může být tou poslední.
Hrabě mě a další hosty, přijíždějící na oslavu vyhrané bitvy přivítal na zámku. Pronesl jakýsi projev ohledně vyhrané bitvy. Jelikož hrabě nikdy nebyl v bitvě, žádný z hostů nebral jeho slova příliš vážně.
Později toho dne jsme se všichni sešli u hostiny. U dlouhého stolu pro 30 hostů se servírovali nejlepší pečínky, podávala se skvělá medovina a také víno. „Přichází milostivá paní hraběnka Eleanor,“ ozvalo se od trubače a hraběnka ve vší eleganci přišla k hostině. Seděl jsem poměrně daleko od ní, takže nejspíš nebyla šance, aby si mě všimla. Ale já ji pozoroval a viděl, jak je vedle Huga nešťastná. Svým pohledem jakoby ji říkal, že s nikým než jím promluvit nesmí. Byla v té kleci, o které jsme se kdysi bavili. „Ale jak se to mohlo stát?“ Přemýšlel jsem ve své hlavě.
Po hostině jsem se odebral do komnaty ve východním křídle a v tu chvíli se můj pohled střetl s hraběnčiným, jak tenkrát před lety. Na okamžik jsme se zastavili a věnovali si dlouhý pohled, který nám narušil povyk na chodbě zámku. Oba jsme se vydali svým směrem.
To už jsem ležel na prostém loži vycpaném slámou, neustále jsem na ní myslel, byla snad ještě krásnější, než jsem si pamatoval, ale v jejích očích nebyla radost, byl tam jakýsi smutek. Vzpomínal jsem navečer v altánu a pociťoval to co tehdy v altánu.
4. kapitola
Snění Liamovi narušilo klepání na dřevěné dveře. „Vstupte,“ pronesl, ale netušil, kdo by to mohl být. Dveře se pomalu otevřeli a v nich samotná nejvyšší dáma, hraběnka Eleanor. „Sedm let od našeho setkání a opět se setkáváme. Myslela jsem si, že tě již nikdy nespatřím.“
„Kdy jsi měla svatb…“ Umlčela hraběnky dlaň jeho slova. Nehty druhé ruky mu přejela po hrudi. V tiché komnatě se rozeznělo bušení jeho srdce a vzrušení muselo být cítit až za dveře.
Pohladila ho po lícní kosti na tváři. Cítila, jak je v obličeji hrubší a o to mužnější než tehdy. „Neměli by jsme pokračovat,“ vyšlo z jeho úst zakrytých hraběnčinou dlaní. V jejích očích jakoby byly plameny a podvolil se jí. Cítila polibky po celém svém těle, pak ji pevně uchopil do náručí a posadil ji na kamenný okenní rám a začal líbat. Cítili pocity vzájemného splynutí a z jeho úst vyšlo: „Miluji tě.“
5. kapitola
Mezitím hrabě Hugo netrpělivě procházel komnatou, chodbou a zase zpátky. Bylo již pozdě a zámkem se začaly šířit fámy, že tu je hraběnčin bývalý milenec. „Musím zjistit, kdo to je,“ řekl hrabě stojící sám v komnatě.
Hraběnka ležela v Liamově objetí a ptala se: „Jaké byly tvé cesty? Jak se z tebe stal rytíř?“ Liam se usmál a začal vyprávět svůj příběh. Eleanor s vyděšeným, ale i užaslým výrazem obdivovala, co vše zažil, kde všude byl, a že po těch bitvách je vlastně stále naživu. A pak zazněla otázka: „A ženu máš?“
„Nemám,“ zazněla tichou místností odpověď.
„Ale ty manžela máš.“
„Musela jsem si ho vzít, byl jediný urozený a někdo se o zámek a zemi postarat musel... Sama bych to nezvládla.“
„A jsi šťastná?“
„Nyní ve tvém objetí jsem šťastná, můj rytíři.“ Zahleděla se do Liamových očích a políbili se.
6. kapitola
Chodbou kráčí hrabě Hugo do východního křídla, kde jsou ubytováni hosté. V ruce svírá dýku a již ví, kdo tím milencem je. Vyrazí dveře komnaty a vidí, to co si myslel, že nemůže být pravda. „Zmije zrádná!“ zařve a s dýkou v ruce běží k posteli. Neozbrojený rytíř vstává a začíná boj. Liam má v boji převahu a udeří Huga pěstí, Hugo zavrávorá a ožene se dýkou, zasáhne Liamovo rameno. „Jak jsi jen mohl, pohostím tě na svém zámku a ty se mi takhle odvděčíš.“ Rozmáchne se dýkou ještě jednou, Liam uhýbá a uštědří Hugovi ještě jednu ránu. Liam je zahnán do rohu komnaty a krvácí.
„Jak se to chováš Hugo, vyřešíme to v klidu,“ zazní z hraběnčiných úst. „Ty buď zticha huso“ a pohrozí jí. Hugo lapající po dechu kopne do zesláblého Liama, rozmáchne se ještě jednou dýkou, která už takřka zasáhla Liama, ale Eleanor se chopí rytířského meče, který leží u lože a probodne svého manžela. Tělo padá na zem. V hraběnčiných očích jsou slzy. Liam se pomalu zvedá z kamenné podlahy, aby byl co nejblíž své milované. „Jsem vrah,“ s pláčem říká Eleanor.
„Zachránila jsi mě,“ usměje se na ni Liam jak jen nejvřeleji dovede.
Eleanor mu začne košilí obvazovat ránu a políbí ho.
Děkuji za přečtení.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.