Žár

JÁ
ta, co hoří, když se díváš,
a na hraně sil zůstávám stát.
Jsem tichá slova, která skrýváš,
když lásku nechceš pojmenovat.

Jsem ticho, které v tobě křičí,
když mizí má záře.
Jsem pára, co tě ničí,
a přesto hladí tvé tváře.

TY
ten, jež mě volá v polospánku,
pak zmlkne a zmizí jak dým.
Ten schopný lásky jen ve zlomku,
a radši je nikým než mým.

Máš oči jak noc a srdce v běhu,
před každou bolestí i před sebou.
Utíkáš dál, já stojím, mrznu,
a stejně tě volám, zůstaň se mnou.

MY
jako ruce, co se těsně minou,
když po sobě sáhnou ve tmě.
Jak pára a oheň jsme vinou
i touhou, která hoří stále ve mně.

Zraňujem jemně, a přesto do krve,
slovem, jenž sklouzne a pálí.
Až moc si jsme blízcí, ale co když právě
to nás ničí a zároveň svádí?