Cácorka

Cácorka

Je královnou všech cácorek,
Eliška – dědův živý poklad,
kotě, co ráno běží na dvorek,
v hlavičce má tunový náklad.

Všechno chce hned a všechno stihnout,
úsměvem roztančí celý den.
Mně stačí koutkem jenom mrknout
a už peláším radostný ven.

Její smích je jak zvonek v trávě,
láká včely i motýlí let,
v očích má moře modře hravé,
já v srdci celý její svět.

Miluje rajskou – tu červenou omáčku,
pusinku má jak malá šmudla.
Pak vozí plyšáky ve vláčku,
nejradši toho růžového pudla.

S tou mojí láskou se den nevleče,
snídaně – šup šup, oběd – hop hop, a večeří…
Den se potichu do tmy obleče:
„Dědo, dnes příběhy kačeří?“

A když jí spánek zavírá víčka,
do polštáře šeptá tajemství,
v ručičkách svírá něžná přáníčka –
vím, že láska je její poselství.

Je darem, co ve mně navždy přetrvá,
naše srdce jak dvě pramičky.
Vím, že nic nikdy věčně netrvá –
pro mě, princezno, poplují navždycky.