Alison

Sedím ve vlaku. Venku již padla tma, takže jediné, co v lehce zamlženém okénku vidím, je vlastní odraz. Směšné. Dívá se na mě dívka. Je mladá, ale její omšelý vzhled jí spoustu let přidává. Její vlasy jsou dlouhé tak po lopatky a konečky byly zjevně střiženy tupými nůžkami. Mají tmavě modrou barvu, ale místy jsou prameny spíše černé. Obličej je pobledlý s lehkou vrstvou pudru, která měla zakrýt pár nedokonalostí pleti, ale ani tak nezakryla několik pih prosvítajících na nose. Na to si však vzpomenu spíše po paměti, protože okno mi tak dobrým zrcadlem není. Levé oko protíná jizva. Není to klasická jizva, způsobená tragickým úrazem, který by mě připravil o oko a omezil mou schopnost vidět. Tahle je umělecky vyvedená, a to s geometrickou přesností a malířskou okázalostí. Je to něco jako symbol, symbol, který až nepříjemně poutá nechtěnou pozornost. Dřív se mi snad i líbila. Připadala jsem si „cool,“ protože v kombinaci s platinovými vlasy vypadala takřka nadpozemsky. Teď už si taková nepřipadám. Vlastně ani nevím, jaké to je cítit se „nadpozemsky,“ jen to slovo mi utkvělo v hlavě.
Přehodím si pramen vlasů přes levé oko a na zlomek vteřiny si přijdu prostě normální. Nevím, jak se dá cítit „normálně,“ ale pro tuto chvíli je to naprosto vystihující. Mohla bych si pořídit hnědé kontaktní čočky, napadne mě. Ve výsledku na té jizvě stejně nesejde, protože ani ona nedokáže odvést pozornost od mých očí. Možná to na první pohled nejde vidět a třeba dřív bývaly krásné, ale teď jsou vybledlé, nicotné a pusté života, ostatně jako i to, co ze mě zbylo, napadne mě. Okolí očí je zarudlé od ustavičného pláče. Nesnažím se to skrývat, ani zastavit. Proč taky?
Lidé ve vlaku mě ignorují, mají dost svých problémů. Pro ně jsem jen další z mnoha tuctových holek s problémem. A já? Já zírám do těch mrtvolných očí a přemýšlím, jak vypadaly dřív.
Vlak zastaví. Náhlé množství světla z nádraží způsobí, že můj odraz zmizí. Nastoupí noví lidé. Věnují mi letmé pohledy. Bojí se podívat přímo. Nikdo z nich si nepřisedne – raději. Chápu je. Vyhublá dívka, v ošoupaných teniskách, odrbaných džínách a v o několik čísel větší černé mikině s Klimtovým Polibkem. Vskutku ubohý vzhled. Ubrečený obličej, jizva přes oko a ony bezduché oči mi na sympatičnosti taky moc nepřidávají. Neřeším je. Nezajímají mě. Co si o mně myslí?
Podívám se na své ruce, zase se třesou. Otravné. Prsty jsou snad jen kost obtažená kůží. Nehty jsou krátké se zbytkem černého laku. Už ani nevím, kdy jsem je upravovala naposled. Musím se uklidnit. Co se honí hlavou lidem kolem? Zase nějaká fetka, zbytečná existence, odstrašující příklad, může si za to sama... Já ale taková nejsem, nebo...?
Vlak se rozjede, já sebou trhnu a můj odraz se vrátí. Ruce se přestanou třást. Zadívám se pozorně na odraz. Co by řekl? Co by mi řekl, kdyby mohl mluvit? Kéž by to udělal, nastavil mi zrcadlo vlastních skutků…
Jenže to už by teď stejně nemělo smysl. Jak jsem jen mohla klesnout tak hluboko? Snad kdyby mi promluvil do duše tenkrát, když to všechno začalo… ale poslechla bych? Odhodlala bych se odejít? K té jizvě jsem přišla před pár lety, za jednoho deštivého večera. Tenkrát silně pršelo, opravdu hodně a dlouho. Šlo mi to na nervy a nejen mně… Jenže na to teď myslet nechci. Neměla bych. Nemůžu. Bože! Mé ruce se znovu rozklepou, tentokrát je nejde zastavit. Jsou úplně mimo moji kontrolu. Všiml si toho někdo? Všiml si někdo, že to nedávám? Ne, nikdo. Jsem jen paranoidní. Nebo snad? Ne. Stačila chvilka odvedení pozornosti od okna vlaku a už se sypu. Nebývala jsem taková… Ale jaká jsem tedy byla a kdo?
A co práce? Uvědomím si náhle. Jak je to dlouho, co jsem byla v knihkupectví naposled? Týden? Snad dva? Nebo to bylo včera? Poslední dobou mi všechno hrozně splývá…
Vím vůbec kam jedu? Lístek, místo bude na něm. Zklamání. Není tam, jen datum, čas a cena. Do háje! Musím se vzpamatovat. Musím. Musím! Možná… Možná by stačilo jen... NE! Vedu si dobře, nesmím to pokazit. Absurdní, myslet si, že to zvládám, protože nezvládám. Ještě chvíli a snad už budu volná. Navždy. Neovlivní mě nic a nikdo. Nesmí…
Možná bych si mohla nechat svou přirozenou barvu vlasů, uvažuji opět hledíc z okna, v podstatě do blba a zároveň na modrou barvu svých kadeří. Jaká to vlastně je? Napadne mě. Blond? Zrzavá? Černá? Neměla jsem ji už dlouho, možná naposledy…
RUDÁ! Ano, ano, ano, a ještě jednou ano! Jsem rusovláska. Mívala jsem nádherné vlasy, dlouhé po pas. To už je teď ale minulostí. Chci si vzpomenout na něco víc. Na přátele, rodinu… Mám vůbec někoho? Možná mámu? Matně si pamatuju, že mi jako malé pletla copánky, asi. Zároveň mám pocit, že jsem hrávala na nějaký hudební nástroj. Byl to klavír nebo kytara? Vzpamatuj se! Okřiknu se v duhu. Třes v okamžiku přebere kontrolu nad mým tělem. Nejde se bránit. Co jsem komu…? Proč vlastně řeším, na jaký nástroj jsem hrála?! Stejně na tom nesejde. Končí to. Tady a teď. Už nemám sílu. Dál už nebude zhola nic.
Mé tělo sebou přestane zmítat jako v horečce. Na tvářích cítím slzy. Jsou slané, vím to jsem je nechutnala. Nebo?
Vlak sebou nepříjemně škubne a zastaví. Co se děje? Lidé se zmateně rozhlíží a několik pohledů zabloudí až ke mně. Čtu z nich nechuť a odsouzení. Nenávidí mě a nevědí proč. Ubohé. Má mysl je teď jasnější. Že by absťák konečně opadl? Třeba si teď konečně vybavím, kam jedu a vlastně i proč… Vždyť má situace se dá vyřešit kdekoliv stačí jen abych… Myšlenku nestihnu dokončit, protože vlak se, se skřípěním kol o koleje a výkřiky cestujících, začne naklánět. Jsme na mostě, bleskne mnou uvědomění. Nevím, jak to vím. Snad instinkt? Nebo jsem tu už byla… pak jsem možná cíli blíž, než si myslím.
Vlak sebou znovu trhne. Nahnutý je už až moc. Lidé doslova šílí. Snaží se vystoupit, ale jejich snaha je zbytečná. Dveře se zasekly. Já dál sedím na svém místě. Nedokážu bojovat na dvou frontách zároveň. A to s tělem, které mě neposlouchá jako dřív a se zaseklými dveřmi vlaku. Něco uvnitř mě ale nutí se o to alespoň pokusit. Zvolit si co bude dál. Bojovat o život. Já přece nechci umřít… Je vůbec nějaké dál?
Někde v dáli slyším pláč dítěte. Není to klasický pláč nespokojených mimin, jdoucí na nervy. Tohle je asi šestiletá holčička, která má strach. Ví, co bude dál. Celý život před sebou… Brečí a její máma nikde. Asi patří k té skupině lidí, snažící se rozbít okno. Není to tragické a… směšné? Snaží se zachránit, ale jejich snaha má za následek jen pohupování nakloněného vlaku, pláč dětí i starců. Dívenka stále pláče. Celá ta situace mi jde děsně na nervy. A v jednu chvíli to už nevydržím.
Postavím se na své vyhublé nohy. Málem hned zase spadnu. Jak dlouho jsem jen seděla?
Když jdu, míjím hned několik oken. Pozoruji v nich dívku, která byla ještě před chvílí zlomená, bez života. Teď se snaží být hrdinnou. Chce uklidnit malé dítě. Absurdita.
Dojdu až k ní. Stále brečí. Než stihnu cokoliv říct, vlak cukne a začne střemhlavě padat do propasti. Ve zběsilém pudu sebezáchovy popadnu holčičku do náruče. Přitisknu si ji k hrudi. Nebrání se. Je naprosto ochromená strachem. Lidé ječí. Něco mi to připomíná, jen…
… si nemůžu vzpomenout. I ta holčička. Mám snad sestru? Neteř? Nebo dceru? Pokud bych měla, pamatovala bych si ji… nebo snad ne? Rozpláču se. Ne proto, že by mě děsila vyvstalá situace a vyhlídka jasné smrti. Jsem se smrtí smířená. Jenže si nepamatuju. Nevím, co všechno, ale bude toho dost. Jak můžu odejít s vědomím, že nevím? Komu mají patřit mé poslední myšlenky? Můj dech?
Ozve se rána. Vlak přivítá tvrdá zem. Dál už je jen tma. Než však stihne světlo zmizet úplně, vidím svůj odraz. Dívá se na mě. Vlastně spíš zírá. Je to vyděšený výraz. Výraz prosící o smilování. Jak dlouho budu ještě trpět? Kdy zase zapomenu? Mám roztržený ret a po spánku mi stéká krev. Rudá, karmínová… Myšlenky utichají. Přichází noc.
Vzbudí mě prudký nádech. Můj nádech. Stále žiju. Rozhlédnu se. Nic moc nevidím. Cítím tupou bolest v hlavě. Stále je poměrně tma, ale proniká sem světlo a hluk z venku. Co se děje? Všude je krev, lidé skučí bolestí, venku hučí sirény. Podívám se do míst, kde jsem viděla naposled tu holčičku. Není tam. Leží o kousek dál v kaluži krve. Bože! To ne, ne, ne… Tohle jsem nechtěla! Doplazím se až k ní. Překvapivě nemám nic zlomené. Sáhnu jí na krk, abych nahmatala puls. Je to zbytečné… vím to. Cítím to. Ale i tak to udělám. Nic. Je ledová jako led, ledová jako mrtvola. Proč ona? Proč jsem to nemohla být já… Zadívám se do střepů, v nichž se odráží stín. Můj stín. Má otázka patří jemu. Odpoví mi? Ona měla celý život před sebou a mohl to být krásný život… Cítím hořkost. Je to moje vina?!
Popadnu její bezvládné tělíčko a plazím se ven z vlaku. Nemůžu ji tu nechat. Prostě nemůžu.
Jakmile se dostanu ven, oslepí mě záře reflektorů. Zadívám se na nebe. Už svítá. Brzy strž prosvítí slunce. Hrůzná podívaná. Spousta těl bez života, těl lidí s ošklivými ranami. Vyšla jsem z toho až moc dobře. Dívám se na dítě ve své náruči. Doběhne ke mně žena, kterou identifikuju jako matku té dívenky. Začne mi rvát tělo z náručí. Nebráním se. Zprvu brečí, ale pak přejde její pláč v nářek, a nakonec v řev. Strčí do mě. Projede mnou prudká bolest a já si uvědomím že se třesu. Nejde to zastavit. Ovládnout, cokoliv. Prostě to nejde. Můj mozek přestává pracovat. Motá se mi hlava. Chce se mi omdlít. Zvracet. Mé uši pobírají jen jednotlivá slova „fetko,“ „zabila,“ „tvoje vina.“ Přijde záchranář a zlomenou ženu odtáhne. Promiňte… pomyslím si, ale nevyjde ze mě ani hláska. Dělá to ze mě špatného člověka?
Záchranář se ke mně vrací a spolu s ním dva další. Někde v dáli slyším tu matku pořád ječet. Je to fetka, dejte si na ni pozor, celou dobu jsem ji pozorovala. Jak se klepala. Nechutné. Pronáší a ostatní jen slepě přikyvují. Záchranáři se blíží. Pomalu a opatrně, jako šelma pozvolna útočící na svou kořist. Oni ví, napadne mě. Oni ví, kdo, nebo co, jsem. Kam jsem to jela?! Rozhlédnu se a dojde mi to. Chtěla jsem se vrátit do doby, kdy jsem byla dítě. Do bezstarostného, šťastného, úplného světa, světa bez bolesti. Byla jsem tenkrát šťastná… Kdy jsem se jen usmála naposled? Chtěla jsem daleko od svého života, odhodlaná se už nevracet. Nenechám je znovu zavřít mě do klece. Znova už ne…
Rozeběhnu se. Oni taky. Nevím, kde se ve mně bere ta síla. Tohle znamená běžet o život? Běžet a vědět, že pokud mě chytí, bude konec? Ignoruju svá zranění, ozývající se při každém nádechu. Ignoruji ztěžklou hlavu a bolest nohou. Když cítím bolest, znamená to, že jsem pořád živá. A já nechci zemřít. Odhodlání být volná, zběsilá snaha o to žít svůj život, ne jen přežívat…
Není podstatné, jak jsem k té jizvě přišla. Není podstatné, kdo mě celé roky cpal antidepresivy. Kdo mi tvrdil, že když si dám panáka, bude mi líp. Otupovali mou mysl. Už to znovu prožívat nechci! Zvládnu svou bolest sama. Běžím. Pořád dál a dál. Nevím kam, ale vím proč, a to je hlavní. Protože všechno je lepší než být zavřená a bát se, že skončím na psychiatrii.