Per aspera ad astra

Bezděčně jsem seděla na zastávce Náměstí. Mé okolí, ač byl pozdní večer, bylo poměrně rušné. Lidé postávali u stánků a popíjeli nektar nebo jen holdovali bohu Dionýsovi. Kdyby tak věděli…
Netrvalo to dlouho a přijela "šalina" jak místnímu dopravnímu prostředku - vznášedlu - říkáme. Dříve bylo město utlačované množstvím betonu a smogu, ale od návratu Olympských se situace podstatně zlepšila. Nyní je téměř všude zeleň, sochy, parky a ekologické dopravní prostředky. Všichni vyznáváme jen nadvládu Olympijských, nikdo si už jiné náboženství snad ani nepamatuje. Olympští si tu sjednali pořádek a zase odešli.
Někde v dálce slyším, jak nějaký muž připíjí na zdraví boha Dionýsa, protože to jeho zásluhou dnes slavíme… Kecy!
Víno, kterým muž připíjel, mu vyšplíchne do obličeje. "Do háje!" zakleju. Bohové totiž po sobě nezanechali jen dokonalou práci. Díky jejich přítomností se zde začali objevovat i míšenci - polobohové - děti Olympských a lidí. Většinou vládli magií, avšak příliš silnou. Nedokázali ji zkrotit a ona je zahubila. Je to magie bohů v rukou smrtelníků, jejich těla jsou tak slabá a magie silná…
Většinou se nedožívají vysokého věku, protože je magie, nebo hůř - vlastní mysl, roztrhá na kusy.
A já? Já jsem jednou z nich…
Nemám žádnou jasnou budoucnost. Jsem dcerou boha Dionýsa a jeho milenky Iriny. Má matka se po odchodu Olympských nikdy nevzpamatovala a upadla do nějaké zvláštní fáze spánku. Málokdy, hlavně v poslední době, zůstávala při vědomí. Celé dny jen sedává na lavičce před domem a hledí do prázdna. Připomíná spíš ducha než krásnou, mladou ženu, kterou bezpochyby stále je a vždy byla.
Takže tam tak sedím na zastávce a v mnohém se jí podobám. Co do vzhledu, několik základních rysů mám po otci, třeba vlnité, hnědé, až rusé vlasy.
Na každém stánku na náměstí je zavěšená vinná réva, ale moc se jí nedaří, protože nemá vhodné podloží, což je neobvyklé, neboť si organizátoři dávají záležet s výzdobou.
Nadechla jsem se, zavřela jsem oči, abych potlačila bezmocný pláč. Bylo mi na nic.
Ruch na náměstí utichl, otevřela jsem oči a oněměla úžasem. Povadlá vinná réva se bravurně zbrchala a nyní se rozpínala po celém stánku, uzrály na ní hrozny, tak velké, krásné…
Po tvářích mi stékaly slzy. Bylo nádherné pozdní odpoledne, nebe mělo narudlý odstín a mraky byly perleťově bílé. Je to dnes už naposled? Magie dnes byla mnohem silnější. Nevěděla jsem co dál. Lidé se veselili, tančili i zpívali a pak se stalo něco nečekaného. Mým směrem šel muž, nedalo se o něm říci, jestli je mladý nebo starý, mnozí by řekli, že určitě pohledný se snědou pletí a hnědými až rusými, vlnitými vlasy, jež byly propletené vinnými ratolestmi a sahaly mu po uši. Nemusel se představovat, nebo cokoliv říkat… věděla jsem kdo to je.
Mlčky si sedl vedle mě a pozoroval probíhající slavnost. “Co chceš!?” vyhrkla jsem poměrně neurvale, po chvíli trapného ticha. “Už je čas,” řekl aniž by se na mě podíval. Nemohla jsem promluvit, polknout, ani dýchat. Jestlipak se matka probere a vzpomene si na svou dceru, až jí řeknou, že je navždy pryč?
Když jsem byla dítě, vyprávěla mi pohádku, kterou jí vyprávěla její máma a jí předtím její máma.
Byla o zámku někde v nekonečnu vesmíru, žila tam duše každého kdo zemřel. Vždycky jsme byli vedeni k víře, že po smrti přejdeme řeku Styx a navždy budeme žít v Hádově podzemní říši. Mně se ale víc líbila představa zámku, znělo to snově a krásně.
“Proč jsi přišel?” zeptala jsem se chladně. “Chtěl jsem vidět svoji dceru, krev své krve…” “Dost!” Zrak mi zamlžily slzy “Odejdi! Zmiz!” Nechápavě se na mě podíval. “Celé roky jsem žila bez tebe! Lidé si na mě ukazovali na ulici, máma se zhroutila…” nemohla jsem dokončit větu, protože mě přerušil. “Je mi to líto, věř mi, ale jinak to nešlo.” V jeho pohledu nyní bylo něco nového - ponurá emoce plná bolesti. Natáhl ke mně ruku, ale hned ji zase odtáhl. Z toho chvilkového doteku mě brnělo celé tělo a před očima se vynořila vzpomínka, bylo v ní dítě - já - má matka a ještě někdo. Matka vyprávěla tu pohádku o zámku a já dychtivě hltala každé její slovo, když dořekla poslední větu, klížily se mi oči, ale nespala jsem. Matka odešla z pokoje, ale někdo stále seděl v rohu, obklopen tmou, takže jej nebylo téměř vidět, jeho přísnost jsem pouze cítila. Teď, když byla máma pryč, opustil svůj úkryt a došel až ke mně. Hned jsem ho poznala, byl to on - Dionýsos - můj otec. Sedl si na kraj postele a pozoroval mě.
Zalapala jsem po dechu a tím se vytrhla z víru vzpomínek. “Ty…!” zasyčela jsem na otce, jenže jeho pohled byl snad ještě překvapenější než ten můj. “Byla by z tebe dobrá bohyně,” hořce se usmál “roky jsem tě pozoroval, viděl jsem jak sílíš, i to, jak se pomalu ale jistě blížíš konci…” Nedíval se na mě, ale i tak jsem si všimla zbloudilé slzy, stékající po jeho tváři. Tohle gesto mě zaujalo, donutilo mě přemýšlet nad jeho situací, nikdy jsem si nepřipouštěla že mohl mít své důvody proč mě opustil. Naše pohledy se střetly, usmála jsem se a po tvářích mi stékaly slzy. “Doprovodíš mě tam? Doprovodíš mě do zámku nekonečna?” Přikývl. Pevně jsem ho objala a zavřela oči. Přestaly mi téct slzy, tep se uklidnil, mysl vyprázdnila. Můj dech byl se pomalu vytrácel až nakonec ustal úplně. Otec mě vzal do náruče a rozplynul se v prostoru.