Anděl

"Nevzdávej se, vždyť já neumírám," pošeptal anděl dívce, která se dusila vlastníma slzama. Snažil se v ní vzbudit sebedůvěru, ačkoliv věděl, co ho to bude stát.
Smrt byla ještě ta milejší varianta.
JEHO SMRT, samozřejmě.
Bylo by těžké žít dál tenhle nekonečný život s vědomím, že ji nedokázal zachránit.
Nadechla se. Vydechla...
Kolik času jí ještě zbývalo?
Anděl ji chytil za ruku, to ji uklidnilo a na chvíli usnula. Ale i ta chvíle stála za tu bolest a strach, co anděl cítil.
Musela spát, aby byla silná a zvítězila nad svou nemocí. Jenže to dokázala jen tehdy, když byl s ní...
Matně si vzpomínal, zatímco spala, jaké to bývalo dřív.
Každý den se snažil vzpomenout na co možná nejvíc detailů z dřívějších dob. Měl strach, že zapomene a ztratí ji.
Oprávněně, protože si den ode dne pamatoval míň a míň. Už ani nevěděl jak se jmenuje a i když si vzpomněl... další den zase nevěděl.
Snad byl kdysi člověkem, kterého milovala nadevše, jenže už ani tím si nebyl jist.
Ta nevedomost ho ubíjela, sžírala jako oheň dříví.
Když zapomene jak moc důležitá pro něj je...
...nikdy ji už neuvidí - tím si byl jist.
Políbil ji do vlasů a oči mu samy zabloudily k jizvě na krku. Na bledé kůži doslova bila do oči, tím spíš, že nebyla moc stará.
Tenkrát si pamatoval mnohem víc, ale ani tak tomu nedokázal zabránit. Dodnes si to vyčítal.
Tu jizvu způsobil nějaký ostrý předmět. Ale jaký? Bože, jaký to jen byl?! Kéž by si jen dokázal vzpomenout...
Obloha začala pozvolna světlat. Z noci se stávalo ráno, z rána poledne a dívka stále spala a anděl bděl u ní.
Pak se však musel vzdálit, neboť přišla sestra. Vzbudila dívku a někam ji odvedla.
Trvalo to celé hodiny - čekání - ale stále ji nepřiváděli.
Zoufalý anděl bušil pěstmi do dveří, stěn i podlahy. Svíjel se v agoónii a jako mantru si opakoval, že chrání nešťastnou dívku, kterou miluje.
Že chrání nešťastnou dívku.
Že chrání dívku.
Že chrání... koho?
Že... už nevěděl jak je to dál, pokud ro vůbec bylo dál.
Přišla sestra a uložila bledou dívku do postele. Její stav se za posledních pár týdnů od toho nešťastného incidentu, pokusu o vlastní smrt, jen zlepšoval. To bylo dobře. Sestra se při té myšlence usmála a opustila pokoj.
Anděl zíral na dívku, ale nepoznával ji. Měl by? Honilo se mu hlavou.
A tak přišel večer.
Dívka se trochu probrala a zatoužila znovu slyšet andělův sametový hlas, ta uklidňující slova plná naděje... jenže on nepřicházel. Chtěla zase cítit jeho blízkost, ale byl pryč.
Zmocnila se jí bezmoc a stesk. Co dál? Zase se dusila svým pláčem, žadonila o pomoc, ale nikdo nepřicházel.
Zadržela dech. Na chvíli a pak na dýl. Chtěla pryč, zbavit se bolesti... a to tak moc, že si v jednu chvíli omotala hadičku od infuze kolem krku a propadla se tak do vytouženého bezvědomí.
Anděl ji zatím pozoroval z rohu pokoje. Uvnitř cítil nesmírnou bolest, jenže nechápal proč. Vzpomínky ho nadobro opustily... zůstala jen ta tupá bolest ze ztráty.