Antikvariát

Během svých toulek po zapadlých uličkách Nového Města nenarazil Marek na tenhle antikvariát poprvé. Zato poprvé měl dostatek času, aby si jej prohlédl zevnitř. Zaujal jej hned, když na něj poprvé natrefil. Byl si jist, že si zahrál v jednom seriálu. Jednom z mála, který byl Marek ochotný sledovat. Pokud ovšem lze o nějakém krámku prohlásit, že si někde zahrál. Asi by bylo přesnější říct, že byl kulisou, přemítal, když bral za kliku.
Dveře za ním zaklaply a Marka pohltilo ticho prostoru izolovaného od vnějšího světa vrstvami knih. Sešel několik schodů, po stranách zarovnaných objemnějšími svazky. Ocitl se mezi regály, které stoupaly od podlahy ke stropu a táhly se podél všech stěn. Další knížky ležely na stolech pod výlohou, kterou dovnitř pronikalo labyrintem vystavených titulů mdlé světlo. Zaplňovaly každé místo na stolech, vytvářejících uprostřed místnosti ostrov. Stoly obklopovaly jako lagunu malý prostor v samém středu obchodu, ve kterém Marek, jen co oči přivykly přítmí, rozpoznal postavu v bílém plášti, sedící nerušeně u počítače. Pro jistotu pozdravil ještě jednou a vydal se na obhlídku.
Nic konkrétního nesháněl. Očima jen zlehka přejížděl hřbety knih, zda jej nějaký titul nezaujme. Prodavač v bílém plášti na chvilku zdvihl oči od obrazovky, přeměřil si Marka a vyhodnotil, o jaký typ zákazníka běží. Knihomol, který nic neshání, ale který, když bude mít dostatek klidu, s prázdnou určitě neodejde. Hlavně nenaléhat. Nechal jej proto volně se toulat mezi přeplněnými policemi, aniž by zdvihl hlavu od obrazovky, nebo jakkoli dal najevo svoji přítomnost. Dobře znal tenhle typ lidí, které je nejlepší nerušit a ponechat je jejich náměsíčnému bloudění. Marek, zapálený milovník knih, by se mezi nimi dokázal toulat snad celou věčnost. Zejména když pátral po nějaké zajímavosti, zapomínal občas na plynutí času. Už dávno nenakupoval chaoticky vše, co mu připadalo jen trochu pozoruhodné. Nyní si již pečlivě vybíral. Už třeba jenom proto, že doma měl tolik knih, že by si mohl podobný antikvariát pomalu mohl otevřít sám. Pokud už se odhodlal svoji impozantní bibliotéku, zabírající každé volné místo v jeho nijak malém bytě, přeci jen obohatit, muselo jej něco opravdu zaujmout.
Jako dnes. Zrak mu po dlouhé klouzání utkvěl na hřbetu svazku v bílém přebalu. Římské povídky od Alberta Moravii. Očima zavadil o hodinky na ruce, kterou se pro knihu natáhl. Uvědomil si, že tu strávil téměř hodinu a je tedy nejvyšší čas vyrazit dál. Se svým úlovkem odkráčel k pokladně, splývající s přeplněnými stoly pod výlohou v jeden kompaktní celek. Muž v bílém plášti se mlčky zdvihl od monitoru a došoural se do pokladny. Z tváře zarostlé plnovousem bylo možné vyčíst, že už leccos pamatuje.
„Tak Alberto Moravia,“ prohodil, když mu Marek podal knihu. Na prastaré kase vyťukával cenu a aniž zdvihl oči od práce, nerušeně pokračoval dál: „Dobrá volba. Scénáristé píšou dobře. Víte, on takový spisovatel se do svého textu leckdy snadno zamotá a je pak obtížně srozumitelný. Zato scénárista, ten má stále před očima příběh, který chce vyprávět. Film, který musí mít hlavu a patu. Vyprávění bez zbytečných experimentů. Alberto Moravia je dobrý vypravěč a dobré jsou i filmy, natočené podle jeho scénářů a předloh.“
Marek, snad aby na něm neulpěl ani stín podezření z nevzdělanosti, plynule navázal: „Nepochybně. Kupříkladu jeho Horalka je skvělá jako kniha i jako film.“¨
„No a Sophia Lorenová je v tom snímku okouzlující,“ dodal zasněně prodavač, který působil dojmem člověka, který si první uvedení Horalky do kin pamatuje osobně.
„Nechutně mladý je v něm Jean-Paul Belmondo,“ nedal se doběhnout Marek. „V těch brýlích jsem jej zpočátku ani nemohl poznat.“
„Aby ne, vždyť ten film byl natočen někdy roku 1960.“
„Nebo třeba Pohrdání, které natočil Jean-Luc Godard s Brigitte Bardotovou v hlavní roli. Skvělé i jako knížka,“ vedl si dál Marek svou.
„Víte, že jméno Moravia je pseudonym?,“ změnil prodavač téma a zabodl do Marka zkoumavý pohled. Ten ani nemusel odpovídat. Že o tom nikdy neslyšel, prozrazoval jeho překvapený výraz za něj více než výmluvně. „Ve skutečnosti se jmenoval Alberto Pincherle. Když začal psát, zvolil si údernější, snáze zapamatovatelné i vyslovitelné, a také více italsky znějící jméno Moravia. A víte proč zrovna Moravia? Podle země, z níž pochází jeho rodina. Podle Moravy. Pincherlovi totiž původně žili v Brně. Albertův děda Jakob se přestěhoval do Benátek, které tehdy ale ještě byly, stejně jako Brno, součástí téhož Rakouského mocnářství. Tam se mu narodil syn Karl, Albertův otec. Když se Benátsko po porážce rakouských vojsk u Hradce Králové stalo součástí Italského království, Pincherlovi se stali italskými občany. Jakob si poitalštil své jméno na Giacomo, jeho syn se začal psát Carlo. Věděl jste to?“
„Ne,“ přiznal Marek upřímně, „nikdy jsem o tom neslyšel.“
„No vidíte! Mě to vyprávěl můj táta. Nevědí to ani učitelky češtiny. Zrovna nedávno jsem tu měl jednu profesorku z gymnázia. Neměla o tom ani potuchy.“
„Ani já ne,“ dodal Marek s úsměvem.
„To vám ještě povím,“ naklonil se k němu prodavač, jako kdyby se mu chystal svěřit státní tajemství, „Albertův otec Carlo byl také umělec. Nikoli však spisovatel, nýbrž malíř a architekt. Navrhl mimo jiné i onu budovu nedaleko náměstí svatého Petra v Římě, ve které od roku 1994 sídlí české velvyslanectví. Bezděčná pocta zemi svého původu, nezdá se vám?“
Antikvariátník, starý stejně jako knihy které prodává, se na chvíli odmlčel. Podal Markovi knížku precizně zabalenou v bílém papíře, přidal úsměv a přání: „Ať se vám líbí!“ Zamyslel se a s pohledem upřeným kamsi do prázdna dokončil nahlas svoji úvahu: „Dost možná, že právě po svém otci Alberto Moravia zdědil vizuální představivost, kterou tak skvěle uplatnil ve své práci pro film.“
„Možná,“ usmál se na oplátku Marek. „A děkuju.“ Zamířil k východu. Odcházel bohatší nejen o knížku, kterou doma hned otevřel, ale i o příběh jejího autora, který dosud neznal. Dostal jej jako bonus od prodavače a zjevně i majitele obchodu v jedné osobě, svérázného průvodce po literárním světě. Službu, kterou moderní velkokapacitní knižní řetězce nebudou schopny nikdy poskytnout, tím méně pak internetové obchody. Důvod, proč má tak rád osobitá knihkupectví, zvláště pak staré antikvariáty.