Chybíš?

Chybíš, jako ten člověk o kterém jsem snila, do oblak jsi mě zvala a zároveň nohama na zem tahala.

Prostě jen chybíš, dneska trochu víc a zítra zas vůbec, kdy nebudu cítit se jak blbec.. kdy to skončí?

Kdy skončí tohle trápení a rány se nám zahojí.. ja nevim.

Budeme spolu ještě někdy mluvit? A nebo kolem sebe jen tak chodit, dělajíc že se neznáme.

A přitom bylo to tak závazné, to spojení duší dvou, ty bylas mnou.
.
.
.
Já tebou…

A možná jen prostě nechci, zase ty kecy.
“Moje oblíbená barva je..”
Sakra ne, tohle kolečko je únavné.

“Ahoj já jsem..”

Říkám dokola, teď spadla ta opona..
a já už nebudu dělat debila.

To bylo pořád dokola, “miluju tě” říkalas, druhým mezitím pochyby přiznalas.

Tak kde je pravda, proč jsi tak lhala?

Radši krutou pravdu mi řekni, přímo mně, než abych měla naděje.

Že jednou vzbudím se a naše srdce shledáme, spojené v láce bezvládné.