Zítra možná

Zítra možná
Zítra možná probudím se
do rána zastřeného z deště oparu.
A z chladu zkřehlých kapek,
co se třpytí na okapech
ochutnám podzimních rozmarů.

Zítra možná probudím se
a vykročím vstříc kalužím.
Těm, co zbyli před mým domem
a na dlažbě se k sobě tulí,
stékajíc si zvolna do růží.

Zítra možná vítr shodí
jablíčko, co měl jsem rád.
Co rostlo tam uprostřed stromu,
žloutlo, rudlo od sluníčka,
které chodilo ho denně hřát.

Zítra možná listí spadne
na zem mezi koření.
Lístky, které tolik hýří barvou
žluté, rudé od sluníčka,
pro malíře jako stvoření.

Zítra možná pole zbělá
střípky od mrazíku pokryté.
A v chladu z ledu střípků,
co v brázdách se třpytí
vystupují vrásky hluboce zaryté.

Zítra možná probudím se
v mlhách nebes obklopen.
Tam, kde svatí sečtou hříchy,
co má duše natropila
a možná budu pochopen.

Zítra možná zem se zkypří
pod rýčem a pod motykou.
To za kuropění velkou jámu
kopaj' pro mne místo k spánku
a doprovodí krásnou muzikou.