přidáno 29.09.2023
hodnoceno 0
čteno 49(2)
posláno 0
Jednoho dne, při běžné cestě ze školy, stála u trnky podivná postava. Tyčila se do dálky a nehnutě se opírala o vysokou hůl. Výjev téměř biblický. Jako ze svatých obrázku. Když naši výtečníci přišli na dohled, nestačili se divit. Byl to pan farář. Díval se na chlapce přísně, nikoliv však zlověstně. I skřivan vysoko na nebi přestal cvrlikat a s otevřeným zobákem sledoval napjatou situaci. „Pozdrav, Bůh, pane faráři“ „ I dejž to, chlapci“. Až teď si všimli, co se vlastně stalo. Pan farář držel v ruce jejich napichovadlo až u hřebíků a palcem pomalu přejížděl přes hroty. Tu pánové pochopili, že je asi zle. Jelikož před panem farářem se neutíká, sklopili jen zraky a po dlouhé době se zase upřímně modlili k Bohu, ve snaze vyprosit si u něj odpuštění a vroucně ho poňoukali, aby pan farář nějakým zázrakem okamžitě ztratil paměť.
Jelikož cestička do vzdálené školy vedla kolem rybníka a fary, byli často pod bedlivým dohledem božího zástupce. Když poprvé zahlédl vykutálenou skupinku, jak u sklípku ve stráni změnila směr, myslel si, že to znenadání na chlapce přišlo a byli si jen odskočit. Po týdnu je ale zahlédl zase, a když se tato situace opakovala častěji, pojal podezření na něco nekalého. I vydal se tedy kolem políčka a počal pomalu stoupat do kopečka a tam s detektivním instinktem a možná veden i božím vnuknutím, prohledával okolí. Nejdříve se zaměřil jen na různé skrýše, kde by se daly očekávat poschovávané například cigaretky. Nic však nenašel a tak s rukama v bok obhlížel okolní boží svět a přemýšlel, co by tak ty hochy mohlo pravidelně odkloňovat z cesty. Přivřeným zrakem procházel důkladně okolí, vylučoval nepodstatné body a vzpomínal na své dětství a různé tajné skrýše. Až náhle spatřil v trnce něco lesklého, něco co by do trnky patřit nemělo. Byla to dvojice hrotů na tyči. Některý z „loupežníků“, zřejmě ve spěchu, nebyl zcela důsledný a nezastrčil nástroj správně do keře a část s hroty vyčnívala ven. Došlo mu to hned.
Musel se začít smát, co je to za čímany, tihle kluci. Nahlédl do okénka, tam spatřil jablka, a když ucítil jejich sladkou vůni, bylo mu vše jasné. Měl nutkání důmyslný napichovač okamžitě vyzkoušet. Samozřejmě jen zkušebně. Jak se s ním pracuje a se souhlasem nejvyššího. Ovšem nebylo třeba, neboť ulepané hroty prozradily jasně, s kým má tu čest a jaké to má vlastně skvělé vynálezce ve své farnosti. Musel uznale pokývat hlavou. Měl však dilema. Jak teď přistoupit k problému. Kluci mu zainteresovali tak, že jim nechtěl ublížit, ale přejít to zas úplně nemohl, přeci jen to byla krádež. A sedlák Straka, ačkoliv na korunu opatrný, přeci jen do farnosti nějakou tou korunou pravidelně přispíval. Dotáhnout je k němu za uši a požalovat mu na ně, by bylo přeci jen stejně kruté jako je předhodit lvům. Určitě by si to nenechal jen tak pro sebe a byla by toho hned plná vesnice a kluci by získali nálepku zlodějů, a kdo ví čeho ještě. Předvést zlotřilce před rodiče a žalovat na ně se mu už vůbec nechtělo. Měli v té době dost svých starostí jak přežít a ještě jim přidávat další za takovou klukovinu, to by si neodpustil. Ovšem nějakou lekci dostat musí. No, počká si na ně a uvidí, jak se k tomu chlapci sami postaví.
Teď, když viděl jejich kajícné postoje, sklopené zraky a pokleslá ramena, dal raději přednost trestu prospěšnému pro obě strany. Nechal je nejdřív rozebrat své napichovadlo, hřebíky pečlivě uschoval k sobě a postupně je odváděl k rodinám. Celou cestu jim dával kázání o desateru, o krádežích a trestu, ale ani slůvkem se nezmínil, co bude dál. Byly to pro nebožáky perné chvíle. Jejich obrazotvornost je mučila. Srdíčka běžela kvapík a hrdla se pomalu svírala. Tatínek s Věroslavem měli největší obavy z tatínka, který jim vždy dlóóuze promlouval do duše, což bylo horší, než chytnout jednu zleva hned mezi dveřma a druhou zprava o futro. Když přivedl své „procesí“ k babičce, ustaraně se na něj podívala.
„Pozdrav pán Bůh, pane faráři.“
„Dej nám Pán Bůh štěstí" odpověděl a usmál se. „Chtěl bych se vás dovolit, matičko, zda bych si nemohl vypůjčit tady chlapce na sobotní úklid po hřbitově. Byli by k ruce pana správce, který si namohl nohu a teď se mu špatně chodí a že by mu tady chlapci odnášeli posbíraný nepořádek dozadu za zeď. Bude tam s nimi ještě Jarek a Toník od vedle, protože je tam práce, nachvilku se zarazil, „však víte, jak na kostele.“
Hoši pookřáli. Ta rána z té spadlé tíhy byla slyšet snad až za Strakovým sklípkem. Tohle už vypadalo mnohem lépe.
„A já už myslila, že něco provedli, uličníci.“ propichovala oba nezdárníky pohledem a myslela si svoje, neboť ve vzduchu cítila jistou míru provinění, ale na chlapce nijak nenaléhala. Panu faráři totiž zcela důvěřovala.
Zatímco Jarek s Tondou v sobotu zametali v kostele a utírali prach z lavic, naši bratři se mohli strhat, jak poletovali mezi hroby, jen aby se zavděčili farářovi i správci. A pan farář je občas přišel povzbudit dobrým slovem a u toho se usmíval a říkal, jak že jim ta práce sluší a kluci to věděli a tak nepřestávali, ani když k nim pan farář promlouval. Byli rádi, že to takhle dobře dopadlo a z práce měli dokonce i radost. I místní, kteří je tam viděli, je chválili, jak že se to hoši pěkně činí a počali si o mládeži naivně vytvářet lepší představu, než doposud měli. Ani samotný hřbitov už teď těmhle rošťákům nepřišel tak ponurý a tajemný. Jen nahoře, když znenadání z vykopaného starého hrobu vyletěla dlouhá kost a přistála na hromádce hlíny, se trochu sourozenci lekli, až vyjekli.
„Pardon“ ozvalo se zahuhňaně z hrobu.
Zkoprněli. Nohy jim ztuhly a zírali na tu žlutou kost, která vůbec nevypadala jako ty bílé kosti, co měli ve škole. Pak se vynořil hrobník a v ruce držel zachovalou žlutohnědou lebku. Původně myslel, že kolem jdou nějaké tetky s konví pro vodu, ale když uviděl kluky, pohnul lebkou na ruce tak, jako by se na ně zadívala a pomalu pronesl, “Tak zase konečně na božím světle…“ a kluci se prudce otočili na patách a rozeběhli se dolů ke kostelu.
„Jareček, co hloupnete“ káral ho správce. „Dyť to jsou ještě malí kluci.“ A hrobník Jareček se smál, až mu tekly slzy a pak se tou lebkou „podíval“ na pana správce a hlubokým hrdelním hlasem dodal: „Konečně si můžu ohřát svý starý kosti.“
Správce jen mávl rukou a pomalu pokulhával ke kostelu, aby chlapce propustil, neboť hřbitůvek byl již vyčištěný a vypadal jako rozkvetlá zahrádka a byla na něj radost pohledět. Poděkoval jim a důkladně za nimi zavřel železnou bránu s tepanými kříži, aby sem nevnikli někteří z vesnických psů a nebyli tak náhodou Jarečkovi „k ruce“ při třídění kostí. Nebožtíci tak mohli zase v klidu spát.
... Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená ...

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
STRÝČEK VĚREK - JABLKA (část druhá) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : STRÝČEK VĚREK - ŠUMÁK
Předchozí dílo autora : STRÝČEK VĚREK - JABLKA (část první)

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Oskar Koblížek
» narozeniny
alcer [11], JanneK [7]
» řekli o sobě
zamilovana do nezamilovane doby řekla o Rozárka :
Bylo nebylo.. a jednou přeci jen bylo.. a vůbec nikomu nepřišlo důležité, jak je to daleko /jako to obvykle v pohádkách bývá/... viděly se, poznaly se.... a minimálně jedna nikdy nezapomene na slečnu, která si na jejích kolenou četla deník....protože když ji obejmeš, zahrně tě nekonečnou důvěrou tak, že zapomeneš... jaký by to mohlo být, kdyby.... někdy prostě "kdyby" neexistuje.. a pohádky v našich srdcích mají neuzavřené konce, za které na oplátku dáváme a dostáváme naději na "příště"... jsem strašně ráda, že jsem tě mohla poznat... a doufám, že se ještě někdy uvidíme :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

MacBook Air 15

Na skvělém Macbooku Air vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2023 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku