STRÝČEK VĚREK - JABLKA (část první)

Můj strýček Věroslav byl už od malička pěkné kvítko. O tom by mohla vyprávět nejen babička, ale i každá z jeho těžce zkoušených sester. Zvlášť tetička Kamila, která, ač by se do ní vešel dvakrát, měla co dělat, aby ho ukočírovala těmi správnými směry. Musela používat různé chvaty a rozličné typy úderů, aby ho co nejdokonaleji paralyzovala a mohla si poplkat s kamarádkou či tokajícím amantem. Uhlídat totiž tohle dítě bylo, jako uhlídat pytel blech. Snad právě proto ho ve svém pubertálním věku s rozkoší označila za pěknýho puchejře a označení „pěkný“ nemělo rozhodně s krásou nic společného. Nebyla to asi vůbec náhoda, když o něm jeho tatínek jednou prohlásil, poté co ho měl celý den na starost, jelikož babička odjela ke své sestře, že je to takovej nesebranej vřed. Ani maminka to s ním rozhodně neměla nijak jednoduché, protože jak říkala, tenhle skřet dokázal zaměstnat celou rodinu. Tato všechna označení byla však vyřčena povětšině s láskou a úsměvem na tváři. Jen Kamila měla ten úsměv poněkud křečovitý. Jo, to můj tatínek, to bylo něco jinýho. Jako nebe a dudy. Pokud se můj tatínek náhodou dostal do nějakého maléru, byl v tom vždycky Věrek namočenej. Když ne celej, tak přinejmenším aspoň jednou nohou. Pokud nikoliv, tak stál minimálně někde opodál.
Babička se starala, seč jí síly stačily a nakonec se jí přeci jen podařilo ze všech svých dětí vychovat lidi slušné a pracovité. Měla však jednu velikou smůlu. Když bylo zapotřebí tyhle dva „loupežníky“ začít co nejvíce krotit, nejstarší holky pomalu začaly vylétat do světa a dědeček se sebral a odešel na druhý břeh… Vydal se tam v posledním roce války a doprovodila ho tam prý „ošklivá nemoc“. Tenkrát se tak tady říkalo všemu, co se nepodařilo vyléčit Penicilinem. Nemluvilo se o ní a tak pořádně nevím, co byla zač. Zemřel mladý a určitě nerad.
Několik chlapeckých „kauz“ přesto stihnul a určitě si je do sytosti vychutnal i s laskavými tělesnými tresty, kterými oba bratříčky obdaroval. Oba dva měli o Věrkovu budoucnost obavy i když babička to najevo dávala víc. Čím víc Věrek stárnul, tím byly babiččiny chmury větší a celou ji obklopovaly a to pak s babičkou vždycky několik hodin nebyla řeč. A když se blížilo Věrkovo nastoupení do školy, počaly babiččiny noční můry nabírat obludných rozměrů. Přicházely často ještě před usnutím a jen co se setmělo, udeřily v plné síle. Babička třeštila oči do noci a bála se hlubokého spánku, neboť s ní smýkaly zlé sny. Zrak jí mířil pod okno, kde na posteli, pod rádiem a pod duchnou, odfukovala příčina všech nesnází. Příčina však měla spánek klidný, a ačkoliv ji halila tma, mohla prý babička odpřísáhnout, že se drze usmívá. Nakonec, po několika záškubech nohou usnula a tak mohla opakovaně ve snu potkávat pana učitele Komárka, který ji uklidňoval, ať si nedělá starosti, že on jeho rozvernou povahu usměrní jako už u mnoha jiných před ním. Poklepával si u toho v pravidelném rytmu do nohavice značně opotřebovanou rákoskou a usmíval se takovým podivným úsměvem, asi jako starej Brůna v „Majoru Zemanovi“. Jen se u toho tak nekýval. Několikrát se pak v noci probudila, a když ji spánek opětovně přemohl, potkávala ho znovu a znovu. A ten jeho úsměv,…ten bych vám přála vidět, říkala a jen těžko ho pak přes den vytěsňovala z mysli.
A pak to přišlo. První den ve škole. Babička do ní Věrka sama odvedla. Věrek sice samým nadšením za sebou nechával v cestě hluboké rýhy od podpatků, ale nakonec se podvolil. Pan učitel okamžitě prvňáčkům vymezil mantinely své koridy a oni je po několika připomenutích přijali. Pak tu byl druhý den a třetí a další. Kupodivu pan učitel dokázal své žáčky natolik zaujmout, že Věrka ani nenapadlo přejít do protiútoku s nějakým svým výstřelkem. Nakonec mohla babička s klidem usínat, neboť proti všem předpokladům se Věrek učil velice dobře a dělal jí jen radost. Všechny chmury tak mohla vymést z domu. Třeba k sousedům, kde se k dospívající Irence slétal roj místních roztoužených vometáků a sousedka z toho byla celá pobledlá a často chodila jako tělo bez duše. Když za dva roky vedl otrkaný strýc do školy poprvé mého vykuleného tatínka, byla babička již klidnou a protřelou matkou dvou hodných školáků – roztomilých rošťáků.
Jenže...
Jenže, jen co strýček vyšel obecnou školu a zamířil do měšťanky a ztratil se tak z bystrého babiččina dohledu a Komárkovi z rákosky, vzpomněl si na svá dřívější alotria a značně poučen, začal je zdokonalovat. Do městské školy totiž chodil do čtyři kilometry vzdáleného městyse a tak musel dvakrát denně projít kolem stavení sedláka Straky. Straka zase nebyl až tak špatný člověk, to ne. Jen měl prostě, díky svému způsobu života, dřině a většímu majetku něco víc. A ačkoliv z něho a z jeho biče šel strach, nenechali si místní mládežníci ujít žádnou příležitost, jak mu lehce zaškodit či odlehčit.
Když se ke strýčkovi za dva roky přidal i můj tatínek, měl už Věrek s klukama některé fígle vychytané a tatínek se nestačil divit. Nenápadně sklízeli z třešňového sadu sladké a šťavnaté plody pohupující se v mírném větru a nic sedlákovi nepomohlo, že napsal na dřevěnou tabulku „Třešně jsou ošetřeny jedem“. Jelikož byl tak trochu znám jako lakota, nikdo tomu příliš nevěřil. Ostatně stejně je žádný rok všechny nesklízel. Bylo známo, že tyhle nájezdy náhodných „kobylek“ tak trochu i toleroval a věděl o nich. O prázdninách mu zase zalézali do nezralé kukuřice a cpali si pupky sladkými šiškami, až jim bylo zle, ale odolat se jim nedalo. Chodili mu na pole i na sladký hrách, který jim byl odměnou za jejich divoké hry.
Straka měl ve stráni zbudovaný kamenný sklep, kde uskladňoval jablka. A že tato jablka byla vskutku prudce jedlá, svědčí i důmyslnost omladiny, která se uchylovala k různým trikům ve snaze dostat se jim pod slupku. Jelikož právě kolem sklípku museli projít po cestičce do školy i ze školy, stal se právem terčem jejich plánů, jak se k chutným jablíčkům dostat. Úroda sice byla pod zámkem a ne ledajakým, ale pro dobré odvětrávání byla v horní části kousek nad zemí malá úzká okénka, kterými nejen že byla jablíčka vidět, ale i cítit a vůně to byla vskutku neodolatelná.
Snad proto si parta vyrobila dlouhou dřevěnou tyčku, ke které přivázali dlouhý hřebík a tímto důmyslným nástrojem pak obratně okýnkem napichovali šťavnatá jablíčka a pomalu, s největší opatrností, sklízeli již jednou sklizené. A jak panečku šmakovala! Chodit ale s tyčí po vesnici každé ráno do školy, to by asi neprošlo ani sebevětšímu andílkovi. A že se Věrek uměl tvářit. Bylo proto víc než nutné, vypátrat pro něco tak dlouhého kvalitní úkryt. Vyhrál to nakonec velký trnkový keř, ve kterém mohlo nebezpečné bidlo nenápadně zmizet a odpočívat. Jelikož se jablka, často nabodnuta ve spěchu, protáčela a podpořena gravitační silou se vracela zpět, sjednala se náprava a byl přidán ještě jeden hrot. Tím vzniklo něco jako zbraň hromadného ničení a hurá na ně! Chudák Straka.