Ještě jsme tě nečekali

S mámou jsme se znali šestnáct let,
spolu však nebyli, jen vzpomínky a sny,
já se světem toulal a osud o setkání žádal.

Měsíce a roky ubíhaly mílovými kroky,
málo jsme se vídali, ale srdce více si přáli,
snad náhoda, nebo odpověď osudu to byla.

Potkal jsem ji vůbec jsem to nečekal,
ozářená sluneční záři, bolest však ve tváři,
telefoní čísla jsme si vyměnili, večer pak zavolali.

Spolu se pak protloukali nedokonalým světem,
dobře nám bylo i když spát kde spolu nebylo,
štěstí se však usmálo a bydlení sehnat se zadařilo.

Dva roky spolu žili na sebe si zvykli,
láska ta kvetla nám byl jsem rád, že ji mám,
pak jsi se narodíl, dnes prožíváme spousty pěkných chvil.

Je krásné když se na nás směješ,
bolí nás tvůj pláč mrzí nás když lkáš,
to do tvého živůtku patří, těšíme se až budeš starší.

Pravda je, ještě jsme tě nečekali,
ale náš synáčku jsme rádí, že jsi tady,
věř, nikdy tě neopustíme i když doba zlá,
mi tě synku spolu ubráníme.