Ponurost jednoho večera

Sedím tady, uprostřed všeho bytí
odloučena- přesto součástí.
Sedím tady pod stromem v dešti,
přesto v suchu.
Sedím rady v ruchu města,
Ale s absolutním tichem.

Cigareta hoří a její dým se vnáší do světa,
jehož je součástí.
Myšlenkami kdesi v dáli a v přítomnosti zároveň.
Hledím do oken jejího dřívějšího bytu.
jaké by to bylo? Mluvit s ní v teple, suchu.
Namísto toho hledí kolemjdoucí na blázna, jenž sedí a píše v dešti.
Také bych to nechápala, jdoucí okolo blázna před rokem.
Vnímala bych jen to opojení štěstím,
Když jsem měla všem co jsem si přála- pocit štěstí!

Dosáhla jsem toho, co jsem si přála mít!- přátelství, rovnoprávnost, spravedlnost.
Teď však sedím- jen tiše vzpomínám..
Ten pocit jistoty je pryč.
Sebeobviňování, zrada životem, žádné štěstí.
Vedění nedosáhnutí životních cílů.
Jen pocit zklamání a ztráta důvery v další pokračování bytí, života.

Přitom není to tak dávno, co pochopila jsem osobnost, která všem dodává odvahy a sebedůvěry.
Myslela jsem, že stala se mou součástí,
Avšak došla mi skutečnost, že tu není jen pro jedince, nýbrž pro širokou společnost.

Už je to dávno, kdy ztratila jsem pocit jistoty a důležitosti pro svět.

Sedím tady a pomýšlím o tom, jaké by to bylo kdyby vše zůstalo tak jak bylo..
Byla bych šťastná? Možná ano, ale svět by zůstal stejně neuspokojen touhami bytí.

Sedím tady- v ruchu života,
přesto sama..
Mělo se to stát? věřím, že ano.
Vše je tak, jak mělo, má a musí být...