Konec bez konce

I s pohádkou se jednou zavře kniha
věž zámku rozplyne se za obzorem
kde kapky nikdy neustanou v hrách
té vody živé, světla v temnotách,
jak vášeň co zahlaholí sborem
ze srdce když sejmuta je tíha

I princ, znaven, zůstal bez ozdob,
již dávno nebývá mládí vzorem,
jen povzdech na věk co k zemi tlačí,
do krajů strmých cest, přes bodláčí,
kde lásky snad chtěl být prospektorem
Proč znaven dnes zdá se dvojnásob?

I ze vzpomínek pouhá zbude rýha
na časem zvolna zasněžené pláni
Zrnko šňůry korálků skleněných
však dotekem, co přebírá se v nich,
známý signál dávných milování
projasní stín, co málem kosu zvíhá