Války rozumu a krve I. Kapitola 5 (2. část) - Noc pravdy

Když všichni odcházeli od večeře. Kovář zavolal na Nikky, aby zůstala a promluvili si. Modrovlasá se zachvěla v očekávání, co asi přijde. Konečně se dozví pravdu o své rodině. Pravda o otcovství kováře potrhala její kořeny a narušila vnitřní integritu. Jako kdyby najednou nevěděla, kdo je. Ale cítila, že stejná pravda, její ránu zacelí a dá novou sílu. Protože kováře má ráda. Sice zatím nezná všechna fakta, aby chápala, kdo je, ale cítí, kdo je. Je válečnicí s mečem v ruce.

Kovář se chvíli zdráhal a mlčel. Chvilinku nervózně poklepával rukou na stůl a jeho řeč těla prozrazovala nervozitu. Bylo na něm zřejmé, jak těžký pro něj tento okamžik je. Jenomže nechce nic skrývat. Tohle je noc pravdy.

„Jsem bratr jarla Ragnara Lothbroka a jmenuju se Dragovit Lothbrok Mnoho lidí dnes nazývá mého bratra netvorem. O jeho činech, ať strašlivých, či podivuhodných, pak tito lidé mluví jako o dílu nadpřirozené nestvůry, jež na sebe jakýmsi způsobem vzala lidskou podobu, aby obrátila celý svět vzhůru nohama. Ve skutečnosti to byl pouhý člověk, který miloval své blízké, ale také velký válečník. Přes všechnu tu krev a bitvy, dobyvačné výpravy, ho stále budu milovat jako svého bratra. Ačkoliv má zřejmě pocit, že jsem ho zradil.“

„Já i tvá matka Sigrid jsme Vikingové. Nepocházíme z tohoto království. Zúčastnil jsem se tažení do vzdálených říší. Viděl jsem zapadat slunce nad střechami a věžemi Cařihradu. Brouzdal jsem se travou v nekonečných stepí severu. Putoval norskými vysokými horami, viděl jsem kouř a žhavé kameny soptícího vulkánu dopadat na drsnou krajinu Islandu. A vedl jsem tisíce vojáků do velkých krvavých bitev. Bitev, jejichž rozsah a hrůzu pochopí jen nemnozí. Zažil jsem víc než většina lidí.“

„Na krátkou dobu si spolu s bratrem dokonce podrobili Paříž ve Frankii. Za králem mocné Frankie jsem nezaostával ani bohatstvím, ani slávou. Nikdy jsem nezakusil takovou radost ze života, tak, jako když ses měla narodit. Za těch poklidnějších dnů, daleko od běsnění a hrůz války, sem se s tvou matkou Sigrid toužil usadit. Leč můj příběh nelze vyprávět bez zmínek o mém bratru, neboť jsme byli úzce spjati, on i já. Spjati krví a osudem. Po mnoho let tomu bylo dokonce tak, jako bychom měli jednu duši. Na tolik se v nás navzájem zrcadlily naše záměry a oddanost našemu svatému poslání. Leč jak jsem se naučil, zrcadlo je nejhorší ze všech lhářů a žádné z nich nepřetrvá věky bez prasklin.“

„Jak si poznal mou mamu?“ ptá se rozpačitě a se zaujetím Nikky.

„Je třeba pochopit, že moc tvojí krve je vrtkavá. V těch dobách byli v zemi Vikingů boje čímsi běžným. Náš národ tehdy procházel bolestnou proměnou. Tvá matka byla kněžka zasvěcená bohyni jménem Freya, což znamená milovaná. A byla v té době mladší než já a můj bratr. Řád pěti draků našel pro tvé předky ochranu mezi uctívači Freyi. Protože tvůj předek Ledová královna patřila k Vikingům. Řád se rozhodl, že jenom Vikingové nejlépe ochrání Vikinga.“

„A v posvátném vševidoucím domě jsme ji s bratrem poprvé spatřili. Všechno u ní bylo zahaleno mystikou, její výraz, oděv i každý sebemenší pohyb. Byla oblečena v drahocenný indigově modrý plášť a na krku měla šňůru skleněných perel. Na hlavě jí seděl kulatý čepec z černé beraní kůže, podšitý z bílého kocoura. Tomu čepci se říkalo kofri. Nejzajímavější věcí byl její pás v podobě hedvábné šerpy, ze které visely kolem dokola léčivé houby a kožený měšec.“

„A já bláhová myslela, že se znalosti o bylinkách a houbách naučila od Radslavy,“ usmívá se Nikky.

„Kdepak, tvá matka vyléčila mého bratra Ragnara, když byl vážně zraněn při dobývání Paříže. Využil toho a nechal svou rakev poslat Pařížanům. Když vyskočil z rakve, zajmul princeznu a donutil krále spustit bránu. Navalili jsme se dovnitř a získali Paříž. Věřil, že Sigrid je jeho osudem, protože mu zachránila život. Ale milovala mě. Utekli jsme do Latýnie. Nejdříve do Říma a potom do Florencie, kde jsem se naučil bojovou techniku meče a dýky.“

„Ve Florencii nám poskytl úkryt nový řád draka, který založil Uherský král, bratr bohémského krále Jindřicha. Přidali jsme se k řádu, ale měli mezi sebou zrádce. O existenci tvé matky se dozvěděl Lucius II. Poslal do Florencie nájemného vraha. Naštěstí neuspěl.“

„Ale nastražil past. Donutil nás věřit, že se chystá probudit královnu harpyjí. Je uvězněná v hoře jménem ďáblův štít, který se nachází v království Slovataje, kousek odsud. Tvá těhotná matka, chtěla za každou cenu jet se mnou, protože v mé přítomnosti se cítila bezpečně. Lucius měl pro nás překvapení. Skutečnou živou harpyji.“

„Král, kterému tři rytíři sloužili, je Lucius III. syn a nástupce již zemřelého Luciuse II. Zůstali jsme s tvou matkou v Neraticích, protože v téhle zapadlé vesnici, jako by se zastavil čas. Tady nás tak snadno nenajdou, ale našli.“

Nikky se z tolika informací točila hlava. Musí je nejdříve strávit, protože z nalezených odpovědí se jí vynořují otázky nové. Cítí jak uspokojení ze získaných odpovědí, tak současně i zmatek, rozčarování a zklamání. K čemu jsou dobré všechny ty rodinné tajnosti. Cítí touhu dozvědět se víc o svých Vikingských předcích. Chápe, že jí a ostatní dívky schovávají před nebezpečím, ale uvědomil si vůbec někdo při všech těch tajnostech, že bez těchto znalosti o hrozbách a jejich původu se nemůže ona ani její sestry připravit na to, co přijde?

Ale dnes večer už ne. Patnáct let lží nevyváží jednu noc pravdy. Nikky odešla do pokoje za Pájou a Nikčou. Zamlklá a skleslá objala obě své sestry. I když už nepochybují o tom, že nejsou pravé sestry, pro sebe navzájem jimi jsou. Nikča měla hold zase pravdu. Jejich původ je tajemnější a spletitější než cokoliv, co Nikky zná nebo o tom slyšela. Cítila se vnitřně rozervaná a její žal zhoršovala vzpomínka na mrtvého Honzu i zmrzačeného koně.

Kovář ještě za tmi vyšel ven vedle chléva, kde vlastní klec s krásně bílými poštovními holuby, které rádi kupci využívali, když u kováře přespávali. Kovář na holuba uvázal malou ruličku s veledůležitou zprávou. A vybral takového holuba, který zná cestu do Vatroly. Tři rytíři měli totiž pravdu, když mluvili o tomto městě. Skutečně ve Vatrole existuje divadlo herců, kejklířů, hudebníků a tanečníků, kde žijí čtyři dívky: Bára, Verča, Eliška a Laura. Eliška má vlasy zelené a Laura vlasy rudé. Bára a Verča nosí pouze paruky.

Kovář napsal panu Ignáci, aby si pro dívky přijel. Ignác patří do řádu pěti draků stejně jako kovář. Řád rozdělil pět dívek s barevnými vlasy s cílem zvýšit jejich bezpečnost. Každé tajemství je dobré rozdělit alespoň na dvě poloviny, aby je zlo nemohlo získat jediným úderem. Jenomže se situace změnila, zlo o nich už ví a jenom společně mají největší šanci na přežití.