Lidská tvář

K zítřkům vzhlíží malicherná tvář,
uvězněna ve vakuu hodnot a měr.
Do oči svítí zelena polární zář.
Vede tmou tu, co ztratila svůj směr.

Dobrotu skrytou v hloubí srdce,
šetří si snad na horší časy.
Změně se nebrání přespříliš prudce.
K mysli promlouvaj pradávné hlasy.

V pýše zapomnělas, že jsi kolečkem.
Kolečkem v jiném točícím se soukolí.
Čáru života bílilas zlatým štětečkem.
Věříš, že deus ex machina vyřeší cokoli.

Přesto vlk vždy bude vlkem,
i když předstírá cokoliv jiného.
Každý, ať přemíta o žití svém
a nechá žít člověka druhého.

Pouze uvnitř zjistíš zda-li žiješ,
nebo jíž dávno v hrobě tleješ.
Zda-li svou zpupnost přežiješ,
nebo zda je to jediné, co sobě přeješ.

Tvář svíjí se v ukrutných bolestech.
Z nebes sype se popel do vlasů.
Pravda proniká i po všech protestech.
Svobodné srdce zažívá chvilky úžasu.

Ruka přišla o bolestný třas.
Ukrutná bouře z popela utichla.
Slova konejší duši: „ Vítej mezi nás,
ty, jež si konečně k lidskosti přičichla.“