Osud tomu chtěl...

SEBASTIAN

Procházel potemnělou ulicí a zdálo se, že se s každým dalším krokem propadá do stále větší tmy. Zanechával za sebou neviditelné stopy a v konejšivém tichu bylo slyšet jediné – klapot jeho bot. Procházel ulicí, která nyní patřila jen jemu. Ona jediná v této chvíli sdílela všechny jeho pocity. Všude kolem něj byl mrtvolný klid a hustá tma. Pouze cigareta, jíž držel v roztřesených prstech, tu a tam osvítila jeho seversky řezaný obličej. Přiložil cigaretu k drobným ústům a vdechl dávku nikotinu do plic. O několik vteřin později vyfoukl oblak dýmu směrem k nebi, které mělo temně modrou barvu.
Šel dál a nechával se unášet instinktem, dokonce neměl ponětí, kam vlastně směřuje. Přemýšlel, a proto nebyl schopen vnímat téměř nic. Vše ostatní mu připadalo relativní a nepodstatné. On toužil po jedné jediné věci – najít svůj vnitřní klid.
Ušel dalších pár metrů, když konečně začal pociťovat chlad. Nejhorší však bylo, že tento chlad vycházel zevnitř, přímo z něj. Nebylo nyní vůbec nic, co by ho dokázalo zahřát. Dlaně zastrčil do kapes kabátu a dál pokračoval ve své cestě.

Bylo mu pouhých dvacet let, ale jemu připadalo, jako by byl staříkem na sklonku života. Cítil se vyčerpaný a bez energie. Ona je tou příčinou. Jenom ona. Jeho tmavé oči, jako by najednou vybledly. Nepatrně napřímil hlavu a najednou zůstal zcela nehybně stát, jako by dospěl k nějakému poselství. Vytáhl zkřehlou dlaň z kapse a odhrnul si pramen dlouhých černých vlasů z pobledlého obličeje. Zůstal stát uprostřed prázdného chodníku v noční ulici pustého města. Připadalo mu, že se vrátil v čase. Jeho vzpomínky, jako by se najednou probudily:

Sofia byla jeho první láskou. Byl do ní bezhlavě zamilovaný, a tak nejspíš proto neviděl, že pro ni vlastně vůbec nic neznamená. Patřila mezi ty dívky, které klamaly tělem. Její tělesná křehkost byla protipólem její drsné a neúprosné povahy. Nyní je dokonce přesvědčen o tom, že jej nikdy skutečně nemilovala. Byl pro ni hračkou, s kterou si pohrála a pak ji odhodila jako kus špinavého hadru. Zlomila mu srdce, podvedla ho, hledala na něm chyby. Od jejich rozchodu uběhly už dlouhé dva roky, nicméně i po tak dlouhé době se z této aféry stále nedokázal vzpamatovat. Vždycky s ní jednal tak, jak si myslel, že si zaslouží. Nikdy neudělal nic, co by jí mohlo ublížit! Tak proč se tak zachovala ona k němu? Odpověď na tuto otázku se už nikdy nedozví.

* You're moving too fast for me And I can't keep up with you . Maybe if you slowed down for me I could see you're only telling Lies, lies, lies - Breaking us down with your Lies, lies, lies When will you learn!*


Do svých vzpomínek se zabral tak hluboce, že si ani neuvědomil, že už dávno prochází parkem. Cítil se hrozně. Vzpomínky na Sofii v něm vždycky dokázaly vyvolat negativní pocity. V jeho jindy vyrovnaném obličeji se nyní zračilo cosi velice rozporuplného, jakýsi stín minulosti, který ještě stále nepřebolel. Jeho výrazná tvář se proměnila v nepřirozenou grimasu. Ohníčky v tmavých očích již nadobro vyhasly, neboť je nyní vystřídaly kapky hnusu a ponížení. „Jak jen mohla?“ ptal se v duchu a zapálil si další cigaretu, aby se alespoň trochu uklidnil. Dvakrát z ní dlouze popotáhl, náhle ji však upustil na zem a impulzivně ji zašlápl. Z tohoto jeho činu dýchala jistá brutalita. Jako by chtěl, aby spolu s cigaretou uhasly i jeho vzpomínky. „K čertu s ženskýma“ zaklel chraplavým hlasem a zoufale svezl své těžké tělo na prázdnou lavičku. Hlavu si položil do zpocených dlaní a měl pocit, jako by mu někdo vygumoval mozek a vysál z něj veškerou lásku a něhu – nic necítil a zdálo se, že není schopen jakéhokoliv dalšího racionálního myšlení.

Po chvíli se znovu vzpřímil a rozkoukával se ve tmě. Bylo typické podzimní počasí. Byla mlha a chlad dýchal ze všech stran. Park byl pokryt listím, jenž pozvolna padalo z holých stromů. Bylo sychravo. Upřel brutální pohled k nebi, které se během chvíle zachmuřilo. Mraky byly šedivé a bezbarvé. Vše okolo něj mu připadalo tak strašlivě povrchní a bez citu.
Chvíli jen tak nehnutě seděl. Byl klidný a oči stále upíral k nebi nad hlavou. Kdyby teď padala hvězda, přál by si něco velice zvláštního – své vykoupení. Už nedokázal žít sám se sebou, se svými myšlenkami. Připadal si jako cizinec ve vlastním těle.

... Sofie. Měla tak krásné jméno a já ji tak strašlivě miloval. Byla středem mého života.

*Číms pro mě byla? Solí v moři, ohněm ve kterém pořád hořím, mou první ranou do týla..*

Cukl sebou ve chvíli, kdy mu zavibroval v kapse mobil. Příchozí sms zpráva byla od Ester…

Ester byla dívka, se kterou se náhodně seznámil před třemi lety. V té době již prožíval vášnivý vztah s andělsky krutou Sofií. Ester ho milovala. Věděl to. Sama mu to před několika měsíci přiznala. Obdivoval ji za tu nevídanou odvážnost.
Ester byla křehká duše, svým způsobem intelektuálka, která si k němu vytvořila velmi hluboký vztah. Bezmezně jej milovala. Cítil to z každého jejího pohledu i z roztřeseného hlasu, kdykoli k němu promlouvala. Měl ji rád, ale nemiloval ji. Ester to věděla a respektovala jeho rozhodnutí, přesto se však svým pocitům neuměla ubránit. Nebyla moc hezká, ale byla krásná uvnitř. Byla opakem Sofie, která měla sice krásné tělo, ale uvnitř byla stvůrou bez citu.
Ester mu dokázala naslouchat i pošimrat jeho ego. Byla poměrně inteligentní a snadno se sebevzdělávala. Byla skvělou kamarádkou, pevnou oporou. Přesto ji neuměl milovat. Často na ni myslel a nedokázal si odpovědět na otázku, proč ji není schopen milovat. Věděl, že by byla dokonalou partnerkou. Vždyť ho tak strašlivě milovala…

Často míval pocit, že ji svým odmítáním přímo mučí. Nikdy by mu to nepřiznala, ale stačil jediný pohled do jejích velkých utrápených, smutkem unavených očí.. Rvalo mu srdce, když viděl, jak těžce snáší jeho odmítání. Připadal si jako vrah, který rve její křehkou, neposkvrněnou dušičku na kusy. Zraňoval ji, trápil ji. Utvářel v ní pocit deziluze. Šlape po něčem, co je pro ni svaté – po lásce k němu.

Přečetl si obsah textovky a naťukal jednoduchou odpověď: „Promin, ale ted nemam cas si s tebou psat. Sebastian“.

Znovu jí lhal, ale nedokázal si pomoct. Nechtěl jí dávat falešné naděje. Chtěl jí ušetřit zbytečné bolesti. Nechápal, jak to ještě mohla vydržet. Jak ho mohla pořád tak milovat, když věděla, že tahle láska nemá budoucnost? Proč se zbytečně ponižovala čekáním na něj? Proč? I kdyby mu klečela u nohou, nedokázal by jí dát sebemenší naději. Nechtěl, aby se na něj citově upnula, i tak míval často neochvějný pocit, že si k němu vytvořila nezdravě silnou citovou vazbu.

Hluboce vzdechl. Byl znechucený sám sebou. Nedokázal se smířit sám se sebou. Pomalu vstal a byl hluboce přesvědčen o jedné věci: Často milujeme ty, kteří o nás nestojí a neustále nás od sebe odhání, a nedokážeme milovat ty, kteří by za nás položili svůj život – v tomto směru jsou některé lidské pochody geniálně nelogické…

Než však dokáže tuto svou teorii beze zbytku naplnit, čekala ho ještě dlouhá pouť, která skýtala nesmírně těžký duševní růst. Vzpřímil se, otevřel oči dokořán a učinil dva dlouhé kroky. Možná, že právě tyto kroky ho vedou tam, kde najde sebepoznání, které ho utvrdí v tom, že není důležitá vnější, nýbrž vnitřní krása. Teprve pak pochopí, že je schopen dát Ester to, co si opravdu zasluhuje – třeba jeho oddané přátelství… Dřív však ne… Proto přidal ve kroku a hnal se vstříc svému osudu…



SOFIA

Sofia seděla ve svém pokoji a civěla do čtyř stěn, které ji obklopovaly. Začínala mít na bílou barvu na zdech alergii. Bylo jí z ní na zvracení. Byly chvíle, kdy v mžiku dokázala nenávidět vše, co dokázala nějakým způsobem vnímat.
Nyní se nacházela ve stavu, kdy nenáviděla lidi a taky sebe. Nikdo její znechucení nedokázal pochopit. Její citové rozpoložení bylo natolik divné, že k sobě nikoho nepustila. Všechny od sebe odstrkovala, vybíjela si na nich svou zlost.

Když jí bylo nejhůř, vzpomínala na Sebastiana. Podváděla ho, protože byl pro ni příliš dobrý. Vlastně ani nedokázala říct, jestli ho někdy opravdu milovala. Jistě, přitahoval ji. Byl moc hezký. Byl milý, přívětivý a chápavý. Nikoho tak charakterově založeného nikdy předtím nepotkala…Když tak o tom ale retrospektivně přemýšlí, napadá ji jediné – toužila po něm z jednoho jediného důvodu – byl tak nevinný, tak strašlivě nevinný a ona měla chuť ho trošičku zneuctít, udělat z něj pravého muže, lovce. Chtěla vzbudit jeho mužnost i sebevědomí, které se dle jeho nesmělého chování, pohybovalo na bodu mrazu. Jenže Sebastian se nedokázal projevit. Pořád byl tím uťáplým slušňákem, který by jí snesl modré z nebe, a ji to nesmírně nudilo. Díky němu si připadala nepřitažlivá, nikdy se o nic intimnějšího nepokusil, leč věděla, že po ní svým způsobem šíleně touží. Jenže ona byla pořád tou dominantnější – někdy měla chuť z něj strhat oblečení, aby se přesvědčila, jestli je vůbec muž...

Sebastian byl vzdělaný mladík s nesmělým úsměvem a slušným vychováním. Byl gentlemanem každým coulem, i když kdesi hluboko v něm dřímala nevyřáděná duše, která, když dostala prostor, se dokázala beze zbytku projevit – v takových případech nastal výbuch sopky! Byl neurvalý, opile se kymácel z místa na místo a připadal si jako vítěz. Připadal si silný a odhodlaný. Jeho sebevědomí stoupalo… A v takových situacích Sofia pocítila k Sebastianovi jakýsi opravdovější cit, takového Sebastiana milovala – neurvalého, násilného, živočišného. Pak se vedle ní ráno probudil (v noci se samozřejmě nic nestalo, nezmůže se na nic ani když se posilní alkoholem, pomyslela si hořce a s odporem pohlédla na jeho krásnou tvář, v níž poklidně spal každý sval), vylekaně se posadil a byl zase tím Sebastianem, který byl pro ni odpudivý.

Neklidně poposedla na posteli a nervózně si rukou prohrábla blonďaté kadeře. Její mysl byla opuštěná, její mysl se trápila. Ještě hůř však na tom byla její duše – ta byla cizincem v jejím nitru…

*You can cry now there's nothing to feel, No one's noticed our loneliness - Remember when you used to shine*

Přepadla ji nostalgie: „Nenávidím se a nenávidím vás všechny!“ zařvala s nepříčetností v hlase, jako štvaná zvěř se hnala k zrcadlu, které stálo v celé své neposkvrněné neblahosti na jejím psacím stole a s brutálním pohledem do něj pohlédla. Její bledé oči byly plné šílenosti, bledé rty měla fialové, jak moc je ve vzteku skousla zuby, a klouby na prstech měla bílé – zatínala dlaně jak jen to šlo. Chvíli se dívala na svůj psychicky nevyrovnaný obličej, po kterém jí stékala drobná slaná slza, a bylo jí na zvracení. Byla znechucená sama sebou.

„Jsi troska, Sofie! Troska! Ubohá troska, která platí za své činy svou vlastní duší! Tvou hříšnou mysl čeká jediné – pokání!“ ječel na Sofii její vnitřní hlas. Dívka nahlas zasténala a v tupé nevědomosti se sesunula k zemi.
Jsi děvka! Obyčejná děvka, která by za trochu rozkoše klidně zaprodala své tělo i duši! Jsi coura, a tohle je tvá odplata!“ Tentokrát už Sofia křičela nahlas.. Zmítala se v bolestech na podlaze svého pokoje a po tváři jí tekl vodopád hořkých slz. Hlavu měla opřenou o kolena a dlaně měla na uších. Měla pocit, že jí všechna tato slova o její cudnosti někdo řve do uší. Už neměla sílu to poslouchat, připadala si, jako by jí někdo zaživa rval srdce z těla…

„Prosím, mlčte… mlčte“ žadonila tenkým hláskem, nebyla schopná ze sebe vydat žádnou další hlásku. Pořád ty hlasy slyšela, jako by pronikly až do morku jejích kostí. Celé tělo ji bolelo. Plakala. Byla vyčerpaná. Jsi děvka! Obyčejná děvka! Pořád ta slova slyšela. „Tak přestaňte!!“ zařvala z posledních sil a její hlava zcela nekontrolovatelně spočinula na chladné zemi… Už nic necítila, jenom chlad… „Sebastiane! Sebastiane …“ zašeptala téměř neslyšně, i její rty jako by najednou vypověděly službu…


*You could be my unintended, Choice to live my life extended, You could be the one I'll always love, You could be the one who listens to my deepest inquisitions, You could be the one I'll always love. I'll be there as soon as I can…*

*This night has opened my eyes And I will never sleep again* … Probudila se. Víčka měla těžká. Měla pocit, jako by se znovu narodila (možná, že to nebylo tak daleko od pravdy). Jen stěží identifikovala místnost, kde se nacházela, měla totiž pomalejší reakce a nebyla schopná si vybavit, co se vlastně přihodilo. S nesmírnou námahou se posadila a ke své radosti zjistila, že leží na své posteli ve svém pokoji. Ovšem nebyla sama… V tu ránu se jí bledý obličej protáhl do znechucené grimasy. Neměla s matkou moc dobrý vztah, byla to pedantka bez citu, která jí nikdy nenaslouchala – jen ji ponižovala. Nikdy pro ni nebyla dost dobrá, nedokázala ani ocenit její snahu zavděčit se jí. Sofia nikdy nebyla vzornou dceruškou s copánky, která má samé jedničky. Vždycky byla vzdorovitá a vyzývavá, ostatně to jí v povaze zůstalo dodnes…

„Co chceš? Co tady děláš?“ vyštěkla Sofia vztekle směrem k matce, která se ji právě pokusila pohladit po vlasech, ale jakmile uslyšela dceřin odmítavý tón, ucukla a ruku spořádaně položila do klína.
„Chtěla jsem jen vědět, jak ti je. Včera jsem tě tu našla stočenou na podlaze a na chvíli jsi ztratila vědomí…“ hlesla skoro až omluvně matka, která si v přítomnosti své dcery připadala jako otrok svého jediného dítěte.
„Jak vidíš, už je mi lépe“ sykla nenávistně dívka, čímž zhrzené matince dala jasně najevo, že už nestojí o její péči, teď už ne…


Bývaly doby, kdy Sofia matku skutečně potřebovala a ona tu pro ni nebyla. Právě proto k ní teď byla tak chladná. Teď už ji totiž nepotřebuje a i kdyby, rozhodně by jí to nepřiznala!
Znovu se podívala na matku-kariéristku, a přesto všechno jí jí bylo líto. Seděla u její postele a tvářila se provinile, zřejmě si uvědomila, že teď už s dcerou bazální důvěru nenaváže.
Hrobové ticho opět prolomila Sofia, když unaveně pronesla: „Promiň, ale chci být teďka sama.“ Zvolila trošku smířlivější tón, přeci jen si uvědomovala, že nebýt matky, nemusela už žít. Zřejmě jí zachránila život. Nechtěla se k ní chovat až tak cize, věděla, že to není potřeba, ale přesto si udržovala jakýsi podvědomý odstup.

Když osaměla, uvažovala o svém dosavadním životě. Tahle noc jí otevřela oči. Její svědomí jí jako jediné dokázalo narovinu říci pravdu, jako jediné ji dokázalo odsoudit. Ocitla se na pranýři nemilosrdné kritiky, kterou nebyla schopná vymazat z hlavy. Jsi děvka, obyčejná děvka! Pořád ten výsměšný hlas slyšela, byl jako bumerang – neustále se vracel.
Možná, že takovou lekci potřebovala. Až nyní si dokázala připustit, že až dosud žila v jakési její iluzi, skrze níž neviděla své chyby. Myslela si, že je dokonalá, a proto byla dle jejího soudu vždycky chyba na straně mužů. Nikdy ji nenapadla varianta, že by podstata toho všeho mohla být zakořeněná zrovna v ní. Teď ale měla pocit, že se změnila v kritického realistu. Všechno do sebe dokonale zapadalo, teď už ano: Všechny vztahy, které kdy navázala, ztroskotaly proto, že se svým partnerům nedokázala naplno odevzdat, ale sama to po nich vyžadovala. Nedokázala něco obětovat. Neuměla dávat – ale neúnavně brala. Neustále je moralizovala, vyzývala, provokovala. Dělala z nich to, co nebyli. Když nepodlehli jejím rozmarům, nudila se s nimi a bylo jen otázkou času, kdy si najde důvod, proč jim zlomit srdce a odkopnout je… Byla bestie. A ta bestie v ní dřímá pořád… Dokáže se jí někdy postavit???





ESTER

Ester ležela v trávě zvlhlé rosou a pozorovala hvězdy. Milovala ty okamžiky, kdy mohla být sama. Milovala samotu. Jen tak ležela uprostřed velké louky, obklopená přírodou, a cítila se svobodně, volně. Její drobná postava se v husté trávě téměř ztrácela, měla pocit, jako by se zemi – přírodě odevzdala. Velkýma hnědýma očima fascinovaně zkoumala oblohu a plné rty se šťastně usmívaly.
Ve chvílích, kdy pociťovala deprese, nacházela svůj klid v přírodě, právě ona jí poskytovala vnitřní mír a jistou rovnováhu. Doma na ni všechno padalo. Tady byla separována od všeho, co jí mohlo jakýmkoli způsobem mučit.
Tiše vydechovala, zatímco si vítr pohrával s jejími vlnitými vlasy, a myslela na Sebastiana.

* Look at the stars, look how they shine for you And everything you do yeah they were all yellow*

Sebastian. Pokaždé, když na něj jen pomyslela, cosi v jejím nitru se zachvělo láskou. Byl to nádherný pocit, někoho takhle strašlivě milovat, mít někoho, pro koho žít, pro koho každé ráno vstávat a čelit osudu. Sebastian byl její sílou, hnacím motorem. Pokaždé, když měla pocit, že se zřítí až na samé dno, zachytil ji – zachránil ji, aby jí ukázal, proč žít, proč se na svět i přes jeho nespravedlnost smát. Byl moudrý, možná i proto jej tak milovala.

Najednou jako by obloha potemněla. Zavřela oči a přerývaně dýchala. Ústa měla pevně semklá. Cítila smutek na duši. Vlastně to tak dopadlo pokaždé, když na Sebastiana myslela a snažila se najít řešení. Už po tři roky k němu měla velice silný vztah, který nebyla schopná jakkoli formovat, mohla se mu jen poddat. Jestliže se říká, že jen jednou za život potkáme tu pravou lásku, byla asi jistá, že ona ji našla a prožívá ji právě v tuto chvíli. Prožívala nejkrásnější období a to i přes to, že ji Sebastian nejednou hluboce zranil. Její láska byla silnější než nenávist, dokázala překonat téměř cokoliv.

*Podívej se na hvězdy, podívej se, jak pro tebe září…* Byla ještě mladá a dalo se očekávat, že prožije ještě mnoho vzletů a pádů. Teď však měla mrazivý pocit, že padá, čímž se vzdaluje těm hvězdám, které září přeci pro ni. Onen démon, který toužil vzlétnout a dotknout se horkých dlaní hvězd, žil stále v její hlavě. Prožívala něco podivného. Ale něco významného, vycítila to… V hlavě jí hučelo a srdce tlouklo jako na poplach – měla pocit, že co nevidět exploduje. Zmítala se v osamění. Cítila bolest, která se mísila s hořkosladkou láskou k Sebastianovi. V temnotě svých dřímajících očí najednou zahlédla jeho krásný obličej. Duše jako by najednou dostala nový impulz k životu. Natahovala ruce. Chtěla se ho jen dotknout. Chtěla cítit jeho přítomnost. Její láska dostala nový rozměr. Zoufale k němu vztahovala drobné ruce, plakala, naříkala:
* When you were here before, Couldn't look you in the eye. You're just like an angel, Your skin makes me cry, You float like a feather In a beautiful world, I wish I was special - You're so fucking special*

Šeptala jeho jméno, avšak její nářek nikdo neslyšel, nikdo ji nemohl vzít do náruče a ukonejšit její nově získanou naději, která se v další vteřině rozplyne jako dým z cigarety. Nikdo ji nevnímal, snad jen nebe a ledová zem. Byla mu tak blízko, už ho měla nadosah. Opticky byl blízko – i když měla oči zavřené, i když byla ponořená ve svých myšlenkách, které jí Sebastiana přivedly- byla schopná jej vnímat. Fyzicky byl daleko, na míle daleko. Fyzicky nebyl schopen se jí přiblížit. Odmítal její lásku, její vřelé city. Obětovala by mu cokoli. Otevřela by mu své srdce i duši, odevzdala by se mu a milovala by ho tak, jak si skutečně zasluhuje. Jenže on ji odmítá, zabíjí její lásku zaživa. Nedokáže se jí odevzdat, protože je stále ve spárech Sofie. Poplivala jeho duši, zapálila jeho naděje a on jí přesto neustále podléhá. Miluje tu, pro níž nic neznamená, a tu, která ho skutečně miluje, odmítá. To je paradox, který postrádá jakýkoli logický parametr, potenciál…

Připadá si jako obyčejná, bezcenná coura bez morálky, která mu neustále podlézá a nabízí se mu. * But I'm a creep I'm a weirdo. What the hell am I doing here? I don't belong here, I don't belong here*
A on ji neustále odmítá. Ničí její naděje, ničí ji samotnou. Všechny její hodnoty se roztříštily, její priority už nejsou tím, čím bývaly kdysi. Vlastně už je vůbec neměla. Byla jen bezhlavě zamilovanou dívkou, která mu nabízí své srdce a on jí jej s díky (avšak bez sebemenší emoce) vracel znovu a znovu nazpět. V těch okamžicích si připadala jako špinavec, kterému se všichni straní. Připadala si pokořeně, nepochopeně, připadala si bolestně osamělá. S každým dalším dnem měla pocit, že ztrácí svou identitu a také soudnost…

Sebastian se vzdaloval víc a víc… Jeho obličej jako by se rozpil ve stínu minulosti, možná ještě více ve stínu nadpřirozena. Jeho oči už nebyly tak zřetelně hmatatelné. Ústa jako by mu někdo vymazal z obličeje… S každou další vteřinou se rozpíjel další rys v jeho tváři.
Ester trpěla spolu s ním…

Otevřela oči, když zmizel poslední rys z jeho ztrácející se tváře… Celé tělo měla těžké a znavené. Venku už svítalo. Nebe bylo zbarvené do růžova. Utřela si hřbetem ruky slzy a zvedla se. Měla chladem prokřehlé tělo. Nohy ji neposlouchaly, nebylo divu, vždyť několik hodin ležela chladné zemi. Myšlenky měla zmatené, nevěděla, co se stalo, ale připadala si, jako by se vzbudila z hypnózy.
Šla, aniž věděla kam. Šla, zakopávala, několikrát dokonce upadla. Kymácela se ze strany na stranu, až se mohlo zdát, že je pořádně opilá. Nebyla, samozřejmě, že nebyla. Mohla být opilá jediným – smrtelným žalem.

Cesta domů jí trvala přes dvě hodiny (obyčejně trvá zhruba třicet minut). Byla zblácená, v očích měla pořád slzy a na dlaních ránu, z které jí tekla krev. Posadila se na chodník před domem a zvracela. Kolemjdoucí na ni hleděli se záští a pořádnou dávkou odporu. Ester jejich arogantní pohledy nevnímala. Bylo jí to jedno. Nyní jí největší starost dělaly její revoltující vnitřnosti. Nemohla se nadechnout. Když se jí trochu ulevilo, odrhnula si z obličeje pramen špinavých, mokrých vlasů a pohlédla na kluka, který stál před ní a zasmušile ji pozoroval – byl to Sebastian. Stál tam a díval se na ni smutnýma očima. Díval se na ni, na špinavou zneuctěnou Ester… Co si jen pomyslí? Vždyť vypadala jako oběť nějakého násilí. Vypadala zoufale. Zoufale smutně. Zoufale krásně. Sebastian ji tak viděl. Přistoupil k ní něžně ji pohladil po uplakané, bledé tváři….

Že by se konečně změnil osud tolik odmítané lásky, osud odmítáním znásilněné ženy??






V tomto textu byly požity texty: LIES – Glen Hansard/Markéta Irglová; ŠANGRI-LA – Chinaski; SHINE – Muse; UNINTENDED – Muse; THIS NIGHT HAS OPENED MY EYES – The Smiths; YELLOW – Coldplay; CREEP – Radiohead.