Pohádka

Bylo, nebylo,
co z toho zbylo?
V lese chatka stojí,
vůkol včely se rojí.

Voní šišky, dřevo i mech,
slunce se usmívá v oknech.
Říčka řinčí kameny sladká,
no jednoduše jasná pohádka.

Krásný pár noha nohu mine,
mizejí v chaloupce a my víme,
že za chviličku, jen za krátko,
pochutná si ve vepříně prasátko.

Chrochtá si, líbezně mlaská,
padá pohádky idylická maska.
Kvikavě raduje se z hostí,
když v jeho tlamě praskají kosti.

Roubal v komoře nožík brousí,
pot čelo podivně mu rosí.
Peněz není nikdy dost
a vepřínek chroupe kost.

Peníze se snadno rozkutálí,
naštěstí další host je v dáli.
Do chaloupky když ten vkročí,
slepička zakrátko klove jeho oči.

A to ticho bere za vděk,
největší bestií mezi všemi...

Je sám

Člověk.