přidáno 19.04.2021
hodnoceno 0
čteno 35(3)
posláno 0
Ležela přede mnou na stole a mlčela. Malou dřevěnou krabičku s odklápěcím víkem jsem nalezl před několika dny na půdě a než jsem se nadál, opanovala mi psací stůl. Pokaždé, když jsem v pokoji byl, jsem ji nedokázal spustit z očí. Její ebenová čerň jí přiřkla vlastnosti černé díry. Rozlézala se po prostoru a pohlcovala veškeré světlo. Díval jsem se na ni hodiny, otevíral ji a zavíral, překryl ji ubrusem, jen abych ho za pár kratičkých okamžiků strhnul dolů a znovu se jí nechal pohltit.
Již při jejím nalezení jsem zjistil, že uvnitř malé ebenové skrýše se neskrývá vůbec nic, kromě kousku zašlého papíru. Byl žlutý a omakaný. Kdo všechno jej už promnul mezi prsty?
Nepřikládal jsem mu zprvu velký význam, než přišla ona chvíle. Odbilo zrovna dvanáct a noc se překlopila do druhé půle. Prohlížel jsem si v posteli stará alba a slzel nad fotkami mé matky, která před nedávnem odešla. Kromě toho, že stále poblikávalo světlo lampičky, ukrádala si vtíravě mou pozornost i krabička ležící na stole opodál. A najednou se to ozvalo.
Přímo z krabičky vyšlo jemné ťuknutí.
Tak jemné, že by jej člověk vydal snad při lehkém poklepání prstů o stůl. Zvukové vlny však cestou k mému uchu bortily vše okolo. Bylo to to nejtíživější ťuknutí v mém životě.
Nohy mi v mžiku ztuhly a do žil jako by se vsypalo chladné kamení. Díval jsem se na ni. Byla tak nevinná, tichá, ale před chvílí to udělala. Lampička zvýšila frekvenci blikání.
Veden něčím jiným, než vlastní vůlí jsem ze sebe odhrnul peřinu, odložil album a přišel až k ní. Chvíli jsem na ni mlčky zíral. Něco uvnitř mě naléhalo, ať ji otevřu. Musím vidět, co v ní je. Musím! Neměl jsem na to sílu. Bál jsem se. Otevři ji! Mám strach!
Otevřel jsem ji.
Byl v ní jen ušmouraný papírek. Překlopil jsem ji a on vypadl na stůl. Nic víc neobsahovala. Tlukot srdce začal zpomalovat a napětí polevilo. Úleva ale neměla mít dlouhého trvání. Vzal jsem papírek do ruky a chtěl ho vrátit do krabičky. Nebyl už však prázdný.
Uprostřed malého, zažloutlého cáru stálo několik slov psacím písmem. Přestal jsem dýchat a zády mi přejel mráz. Několik slov. Ondřeji, jsi tady?
Hrůza mě paralyzovala. Z papírku s mým jménem se mi do ruky šířilo nesnesitelné brnění a na několik vteřin se zatajil dech.
Ondřeji, jsi tady?
Pustil jsem lístek z ruky. Dopadl rovnou do krabičky a já ji okamžitě zaklopil. Přehodil jsem ji ubrusem a s burácejícím srdcem jsem se vrátil do postele. Vypnul jsem blikající lampu.
Tma. Zíral jsem do ní oslepen a slyšel proud vlastní krve v těle. Mé uši čekaly na jediné – kdy se ozve další zaklepání.
Tu noc se už neozvalo. Také proto jsem dalšího večera ulehal s pocitem, že se mi to možná všechno jen zdálo. Jedno bylo jisté – do nitra krabičky jsem se toho dne už nepodíval. Možná že tam žádný papírek ani nikdy nebyl. Možná v domě nežiju sám. Možná je všechno pouhým snem.
Usínal jsem. Lampu jsem ze vzteku vytrhnul ze zásuvky, blikala stále víc. Odbila půlnoc.
Ťuk.
Zase. Chvíli jsem nehybně čekal, ale pak jsem vystřelil z postele, strhnul ubrus z dřevěné nádobky a otevřel ji. Ondřeji, jsi tady?
Bylo to tam. Žádný sen.
„Ano! Jsem tady! Sakra jsem tady! A kde jste vy?!“ shrnul jsem všechny věci ze stolu. Kromě jí. Teď už mu vévodila sama.
Ťuk.
Stýská se mi.
Nápis na lístku se změnil.
„Mami?“ vydechl jsem.
Mám tě pořád moc ráda.
„Já tebe taky. Strašně…,“ vzlykal jsem, přestal jsem se ovládat, „strašně mně chybíš.“
Z očí mi nevytékaly žádné slzy. Proč? Zavřel jsem papír zpátky do krabičky.
Ťuk.
Jdi za světlem.
Oněměl jsem. Cosi mi ozářilo tvář. Škvírami mezi žaluziemi se dovnitř prodíralo světlo. Někdo přijel? Vyšel jsem na dvorek. Zpoza branky na jeho opačném konci mě oslepila bílá zář. Táhla mě k sobě. Chvíli jsem do ní nehybně civěl a pak se jí vydal vstříc. Byla teplá a laskavá.
A já věděl, že už nebudu sám.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Hodina duchů : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Imaginace

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Audrey Diamond, oslov radek
» narozeniny
Kakuzu [9], targumures [12], Martin Dvořák [11], Minela [11], Eshak [10], Lahváč [7], Filip [3]
» řekli o sobě
dvakredencedekadence řekla o NoWiš :
jednou si zapálil ksicht, když se snažil hecnout vypití zapálenýho něčeho, co mělo přes 70% a když jsem to sfoukla, chutnalo to trochu jako karamel. prý se to pije brčkem, kámo! tak jsem ho uhasila. prasák, herečka a často mě překvapuje, jak produktivní vlastně je. člověk by to do něj ani neřekl. nejen, že má nulový morální zásady, ale dokáže si to ospravedlnit tak, že to dává smysl. nevím přesně na co má talent, ale má ho. mám tě ráda, bratře.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku