Imaginace

Miliony neforemných střepů
na milionech závitů mozkové kůry.
A přece se točí.
Rozevlátý plamen v nedělní košili,
hruď, léto, chlupy a stříbro.
Kéž by člověk mohl ležet na opuštěné pláži
a milovat svět, sebe a všechny.
Kéž by svět, já a všichni milovali mě.
Kéž bych měl svůj oblíbený prastarý strom
v hlubokém lese s čirou tůňkou a kukačkami.
Kéž by zmizela tíha z plic,
která se průběžně nenápadně vytrácí,
ale o to nápadněji přichází zpět.
Kéž by strom hořel
a jeho větve padaly
do tůně
a všechny žáby a mloci by se vařily v nesnesitelné prázdnotě bytí.
Kéž bych byl jiný, svobodný,
kéž by.
Kéž by se střepy zaryly hluboko
a krev mě vysvobodila.
Probudil bych se a smál.
Kéž by to vše bylo lehčí.