Potkal jsem nebe dýchající,
slunce co teď mne zebe,
střetnutí plné vibrací, představilo mi tebe.
Jsi pocitem i věděním, jsi tápáním,
mým vědomím,představou co se vyplní,
i přáním co se nesplní.
Skutečnost víc než skutečná,
přesto jsi v dálce nevděčná.
Netečnou a i statečnou když chceš mne vedle sebe.
Kéž moh bych sáhnout pod kotník
a postavit se vzpříma,
konečně se už rozletět, s tou duší co jen dřímá.
Dál než jen daleko,
hloubš než je jádro,a
ndělem bez nebe, stačilo málo.
V okamžik rozletu,
ve chvíli zrození,
stalo se zboření, v prach.
slunce co teď mne zebe,
střetnutí plné vibrací, představilo mi tebe.
Jsi pocitem i věděním, jsi tápáním,
mým vědomím,představou co se vyplní,
i přáním co se nesplní.
Skutečnost víc než skutečná,
přesto jsi v dálce nevděčná.
Netečnou a i statečnou když chceš mne vedle sebe.
Kéž moh bych sáhnout pod kotník
a postavit se vzpříma,
konečně se už rozletět, s tou duší co jen dřímá.
Dál než jen daleko,
hloubš než je jádro,a
ndělem bez nebe, stačilo málo.
V okamžik rozletu,
ve chvíli zrození,
stalo se zboření, v prach.
16.11.2019 17:37
Inu, co lepšího přidat jako komentář, tak jako u předchozí básně, tak i tak i tak doporučuji úžasnou knihu Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho. Včera jsem ji pořídila tatíkovi k Vánocům a asi jich zřejmě pořídím vícero. Opravdu klenot. :);)
16.11.2019 17:32
Jiří Stratil: Mně to tedy přijde velmi neuctivé. Možná někdy znamená mlčeti zlato.
08.11.2019 06:39
Jiří Stratil
Mnoho slov, méně někdy znamená více.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.