Pád do ticha

Epizoda 1 — Sklep

Tomášovi je patnáct.
Ve škole je tichý. Doma skoro neviditelný. A pak přijde sklep u Radka, pivo v ruce a zvláštní pocit ticha, který je příjemnější než všechno ostatní.

Jenže některé dveře, když se jednou otevřou, už nejdou úplně zavřít.

---

První doušek byl hořký. Druhý taky. Třetí už ne.

Ve sklepě bylo vlhko, staré noviny a žárovka bez stínítka, která se houpala pokaždé, když někdo prošel po schodech.

Radek se smál moc nahlas. Lucka seděla na obrácené bedně od ovoce a gestikulovala při vyprávění. Péťa něco říkal o holce z Instagramu.

Tomáš stál u zdi a poslouchal.

„Nechceš?“ zeptal se Radek a podal mu pivo.

Tomáš vzal lahev. Studila do dlaně.

Napil se.

Nic zvláštního. Aspoň tak si to říkal cestou domů pod oranžovým světlem lamp.

Jen pivo.
Všichni to dělají.

---

Máma seděla u televize.

„Dobře ses bavil?“

„Jo.“

„V lednici máš svačinu.“

Tomáš otevřel lednici, chvíli do ní koukal a zase ji zavřel.

Neměl hlad.

---

Ve škole seděl vzadu u okna.

Učitelé o něm věděli jen tolik, že existuje. Horáček. Tichý kluk. Průměrné známky. Kresby v sešitě místo poznámek.

Lodě. Vlny. Obličeje bez jmen.

Radek byl jeho opak. Hlasitý, rychlý, vždycky první.

Tomáš šel za ním.

---

V říjnu pili třikrát.

Jednou znovu ve sklepě. Jednou v parku za sídlištěm. Jednou u Radka doma, když jeho rodiče odjeli na chatu.

Radek našel v kuchyni starou slivovici.

„To nikdo nepije,“ řekl a nalil jim do skleniček od džusu.

Tomáš to vypil.

Pálilo to.

Zavřel oči.

„Co?“ zeptal se Radek.

„Nic,“ řekl Tomáš. „Je to dobrý.“

Nebylo.

Ale v tom pálení bylo něco zvláštního.

Jako kdyby se někde uvnitř otevřely dveře do tmavé místnosti.

A v té místnosti bylo ticho.

---

V listopadu pil poprvé sám.

Máma odjela k babičce. Doma bylo prázdno a venku se stmívalo moc brzo.

Tomáš chodil po bytě, koukal z okna, zapínal televizi a zase ji vypínal.

Pak otevřel skříňku pod dřezem.

Stála tam láhev červeného vína.

Nalil si do hrnku s obrázkem kocoura a sedl si k oknu.

Venku lidé chodili domů. Rozsvěcovala se okna v panelácích naproti.

První hrnek pil pomalu.

Druhý rychleji.

Pak bylo ticho větší než předtím.

Tentokrát zaplnilo celou hruď.

---

V pondělí ráno se probudil a první myšlenka byla:

Kde je ta lahev.

Ležel chvíli v posteli a díval se do stropu.

Pak vstal a šel do školy.

Za oknem byly holé stromy a šedé nebe.

Kovářová psala rovnice na tabuli.

Tomáš otevřel sešit.

Místo poznámek nakreslil prázdnou místnost.

Dveře dokořán.

---

„Ty piješ nějak jinak,“ řekla mu jednou Lucka v parku.

Seděli na lavičce a pili rum s colou z PET lahve.

„Jak jinak?“

Lucka pokrčila rameny.

„Jako by ses před něčím schovával.“

Tomáš neodpověděl.

Protože nevěděl před čím.

A možná už trochu věděl.

---

Máma našla pod postelí prázdnou lahev od rumu.

Postavila ji večer na stůl.

„Kolik toho piješ?“ zeptala se tiše.

„Málo.“

Dlouho se na něj dívala.

Pak řekla jen:

„Táta taky říkal málo.“

A odešla z pokoje.

---

V lednu si Tomáš začal nosit do školy malou lahvičku od léků.

Byla v ní borovička.

Nikdy ji nevytáhl.

Jen věděl, že ji má u sebe.

A to stačilo.

---

„Lucka říkala, že se o tebe bojí,“ řekl mu jednou Radek v pizzerii u nádraží.

Tomáš mlčel.

„Já přestanu,“ řekl Radek jednoduše. „Ty ne.“

Venku padal mokrý únorový sníh.

Tomáš se díval přes sklo restaurace na lidi spěchající přes náměstí.

A poprvé ho napadlo, že možná opravdu ne.

---

Táta zavolal v březnu.

Mluvil pomalu. Unaveně. Tím zvláštním hlasem, který Tomáš už znal.

Až teď pochopil odkud.

Když hovor skončil, šel Tomáš do kuchyně.

Otevřel horní skříňku.

Dlouho tam jen stál.

Pak vzal lahev.

---

Pokračování příště…