Vamesa a Vanesa 15: Den pracovního klidu

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 15: Den pracovního klidu

Odpracováno: 24 hodin z 80

Ráno třetího pracovního dne dvojčat vypadalo stejně jako to předchozí. Do papírny pronikalo ranní světlo a Vamesa a Vanesa si sedly na svá místa a čistily a třídily hadry.

Rozdíl nastal v poledne, když zapískání oznámilo začátek přestávky na oběd. Mara přišel ke dvojčatům s hrdým úsměvem a řekl: „Vydělali jste si na první svazek encyklopedie.“ Řekl to tónem někoho, kdo opravdu umí ohodnotit práci a ne jen planě tlachat. „Jde vám to lépe než mě. Závidím vám, že jste dva, uděláte pak dvakrát tolik.“

Vamesa zaváhala a pak se zeptala na otázku, která jí toho rána vrtala hlavou: „Nemáte někdy problém poznat, kdo z nás je kdo?“

Mara se zašklebil. „No, práce není o tom, jak vypadáte nebo kdo je kdo, je o tom, co je potřeba udělat a zda je to uděláno. — Pokud vám náleží stejná odměna, nemusím řešit, kdo je kdo, jste dvoje ruce a jeden účel.“

Vamesa a Vanesa si vyměnily pohled a jejich obočí se zkroutilo. Od mala byli zvyklí, že všichni se zajímají o to, kdo z nich je kdo (případně někteří o jejich pohlaví), a tak jim lidé z jejich okolí nevědomky dávali výchovné signály, že to je to nejdůležitější na celém světě, o co se všichni snaží. A teď tu najednou byl někdo, pro koho to bylo nepodstatné a kdo v nich vidí hlavně pracovní sílu. Někdo, komu záleží na tom, co dělají, ne na tom, kdo jsou.

„Pojďte za mnou,“ řekl Mara a zavedl je do knihkupectví Oranžové knihy.

Když vstoupili, opět se jim připomněla vůně starého papíru a inkoustu. Za pultem stála Lirien.

„Zasloužili si první díl,“ řekl Mara.

Lirien se usmála a podala dvojčatům svazek „Encyklopedie Začarovaného lesa, svazek 1: Stromy.“

Vamesa však zaváhala. „Vlastně,“ řekla a její hlas zněl jako něco mezi váháním a nadějí. „Raději bych dostala třetí díl — Mýty a národy.“ Čekala odpor a odmítnutí. Jako dítě byla vychována k poslušnosti a k tomu vzít si to, co jí někdo dává.

Lirien na ni okamžik hleděla, ale pak se usmála. „Není problém, jsou za stejnou cenu.“ Vrátila svazek do police a místo něj vzala a podala svazek tři. „Je to dobrá volba, příběhy osob jsou kořenem všeho.“

Na Vamesině tváři se objevil široký úsměv, její srdce radostí poskočilo a dech se zatajil. Vzala si svazek a přitiskla si ho k hrudi. „Děkuji,“ řekla spokojeně.

Vanesa cítila štěstí svého sourozence, tak tiše mlčela a usmívala se.

Když se vrátili do papírny, před vchodem už stálu Eiru s košíkem.

„Podívejte, Eiro!“ řekla Vamesa a ukázla mí knihu. „Mám Mýty a národy, ten nejdůležitější svazek.“

Eira se pousmálu. „Všechny svazky jsou důležité.“

„Další dušené maso s chlebem,“ poznamenala Vanesa, když poodhalila obsah košíku.

Šli dovnitř. Mara je opustil a zamířil do jídelny. Dvojčata se zatím pustila do jídla.

„Vy nebudete jíst?“ zeptala se Vanesa Eiry.

„Já už jsem mělu,“ řeklu Eira, „pomáhalu jsem při přípravě.“

„Aha,“ řekla Vanesa.

Vamese zatím vrtala hlavou Marova slova o tom, že při práci nejde o to, kdo jsi, ale o to, co děláš.

Během toho řeklu Eira: „Nejtěžší na práci nebývá samotná práce, ale tíha toho, kdo jsi.“

„Co?“ podivila se Vamesa. Byla úplně zmatená, protože jí to nedávalo smysl.

Eira se to pokusilu vysvětlit: „Práce má svoje požadavky na to, co musíš udělat. A nemůžeš je snadno obejít, musíš udělat i ty části, které jsou tobě osobně nepříjemné, leda by je za tebe udělal někdo jiný, ale to si mohou dovolit jen nejbohatší měšťané. V lese je za tebe nikdo jiný neudělá.“

Vamesa podivně zakroutila hlavou a tvářila se, jako by viděla ducha. Pak pokračovala v jídle.

Když přestávka skončila, Eira odešelu a dvojčata se opět pustila do práce.

Vamesiny myšlenky bloudily ke svazku encyklopedie, který získala. Myslela na mýty, které znala od rodičů, a představovala si, jaké příběhy se asi z encyklopedie dozví. Příběhy lesa, lidí, ganů, elfů, tajemství víl či trpaslíků.

Vanesa se nenechala rozptylovat. Pracovala klidně a bezchybně. Soustředila se jen na práci.

Mara si všiml, že Vamese jde práce pomaleji než Vanese, ale nic neřekl.

Parní píšťala ohlásila konec směny. Vamesa a Vanesa odložily hadry a vydaly se k východu. Vanesa byla jen lehce unavená, zato Vamesa se sotva vlekla.

Zastavil je Mara. „Nezapomeňte — zítra je neděle, žádná práce. Vraťte se v pondělí.“

Vanesa přikývla. Vamesu napadlo, že lesu nezáleží na tom, zda je neděle či pondělí, ale už z dětství věděla, že ve městě je to jinak.

Když dorazili do stanu, Eira už je čekalu a rovnou se pustili do večeře.

* * *

A pak přišel ten výjimečný den — neděle, den klidu. Přestože slunce vyšlo jako každý den předtím a neúnavně osvětlovalo ulice, papírna zůstala potichu a knihkupectví mělo zavřeno.

Vamesa a Vanesa se procházely na verandě domu Wrenových. Měli výhled na stromy na zahradě, které vrhaly příjemné stíny.

Vanesa si sedla na dřevěné schody do prvního patra. V domě byl klid, takže bylo slyšet šustění listů. Vamesa stála opodál a to šustění jí připomínalo stránky knihy. V tom si vzpomněla, že má první svazek encyklopedie, na který se tak těšila, tak odešla do stanu si ho číst.

Když se Vamesa ztratila z dohledu, Vanesa vstala a vstoupila do salónu, kde Alžběta Wren seděla na houpacím křesle u krbu a ruce měla zabaleny do vlněných rukavic, což bylo v létě nezvyklé. Tvář stařeny byla poznamenána roky strádání, ale zračila se jí tam tichá síla. Když si Alžběta všimla Vanesy, usmála se na ni.

„Přeji vám dobrý den,“ pozdravila ji Vanesa.

„Dobrý den i vám,“ řekla Alžběta.

„Sním o tom, že stanu léčitelem,“ řekla Vanesa. „Chci pomáhat lidem.“

Alžbětiny rty se rozdělily. „Svět potřebuje léčitele,“ řekla laskavým tónem. „Hlavně je potřebují lidé jako Jan, můj sourozenec. Trpí bolestmi, pořád. Je to jako oheň v kostech.“

Alžběta vstala z křesla a zavedla Vanesu po schodech nahoru. „Jeho páteř se láme kousek po kousku, nemůže si ani sednout, aniž by brečel,“ vysvětlovala.

Vanesino srdce se sevřelo. O tak těžkém případu ještě nikdy ani neslyšela. Její kroky na schodech byly pomalé a opatrné. Našli Jana ležet na úzkém lůžku v prvním patře. Kroutil se, jak se snažil uniknout agónii. Jeho dech byl mělký a v bledé tváři se mu zračilo vyčerpání.

„Dobrý den. Jsem zdravotnický učeň, mohu se pokusit vám pomoci?“ řekla Vanesa.

„Pomoci?“ zasýpal Jan hlasem plným bolesti. „Myslíš, že pár bylinek spraví, co je ve mně rozbité?“

Alžběta mu položila ruku na rameno. „Jen klid, ona je hodná,“ řekla.

„Bylinky? Myslíš, že bylinky mají sílu zastavit oheň?“ řekl Jan s opovržením.

Vanesa váhala, ale pak vytáhla přívesek od Tala. Ale když se dívala na Janovo třesoucí se tělo, dopadla na ni tíha okamžiku a zastavila se.

„Nevím, jestli zastaví oheň,“ řekla tiše. „Ale vím, že vám pomohou usnout. Možná na chvíli zapomenete na bolest.“

Alžbětiny oči se zaleskly. „Ach! Chodívali jsme pro bylinky na louku za městem,“ řekla chvějícím se hlasem. „Ale léta nám vzala nohy a zima a hlad nás oslabily. Teď už se tam nedostaneme, jsme příliš staří a bylinky na trhu jsou tak drahé...“

Vanesa si klekla vedle Janovy postele. Vytáhla z amuletu váček, s Alžbětiným dovolením vzala hrnec, který byl v pokoji, a nasypala do něj hrst kůry bílé vrby, přidala trochu zázvoru a zalila vodou. Zatímco se bylinky vyluhovaly, sledovala Janovu tvář — stále lemovanou pochybnostmi a zmučenou bolestí. Jeho dech se zpomalil.

Doba uplynula.

„Pijte,“ řekla Vanesa a přidržela mu hrnec u rtů. „Bude trvat alespoň den, než to zabere, ale slibuji, že pak se dobře vyspíte a budete se cítit lépe.“

Jan váhal, ale pak se napil. Výluh byl protivně hořký, ale to bylo nic proti bolesti, kterou zažíval každý den od probuzení do usnutí.

Alžběta ho sledovala s očima plnýma naděje, a když Jan dopil a rezignovaně se svalil do polštářů a pomalu dýchal, obrátila se na Vanesu.

„Jsi zázrak, dítě,“ zašeptala.

Vanesa zakroutila hlavou. „Jsem jen mládě se sáčky plnými bylinek.“

Když se pak vrátila na verandu, byla si jistá, že její tušení bylo správné: léčitelé nepotřebují magii, někdy stačí si jen věřit.

Večer, když už byl čas na večeři, se Eira a Vanesa sešly ve stanu, kde zatím Vamesa asi celý den seděla v tureckém sedu, měla otevřený svazek encyklopedie a její oči hltaly inkoustové tvary na stránkách. Občas se zaujetím četla nahlas.

„Gana Othar...,“ přečetla, „... žil před dvěma sty lety a dokázal prohlédnout iluze a klamy. I v těch nejpropracovanějších lžích zvládl objevit a rozpoznat zrnko pravdy.“ Zachvěla se hrůzou. „Představte si, že vidíte skrz všechno: lži, iluze, dokonce i tajemství lesa. To je děsivá představa.“

Vanesa už mezitím jedla. „To zní nebezpečně,“ řekla. „Kdybys viděla skrz lži, co bys s takovou mocí udělala?“

Vamesa se zašklebila. „Odhalila bych všechny podvodníky,“ řekla a obrátila stránku. „Tady se píše o víle Elawen. Prý kdysi zpívala ukolébavku tak strašlivou, že na jednu louku nalákala všechny medvědy z celého lesa a způsobila, že upadli do stoletého spánku.“ Zasmála se. „Dovedete si to představit? Píseň, která by mohla celý druh uspat na sto let?“

„Století?“ divila se Vanesa tónem prozrazujícím pobavení a nedůvěru. „To je určitě jen pověst. Nemůžeš věřit všemu, co se povídá.“

Ale Vamesa už zkoumala další stránku. „A lidský léčitel Wisper z Thistlebrooku prý měl pouto s duchy trávníků a pastvin. Dovedl vyvolat ze země jakékoliv rostliny, i ty považované za vyhynulé.“

Obrátila list. Zarazila se a další stránku si přečetla se zájmem, ale mlčky, což Vanesinu pozornost upoutalo mnohem víc než předchozí vychloubání.

„O kom čteš teď?“ zeptala se nakonec Vanesa.

„Je tady stránka o čaroději Eldaře,“ řekla Vamesa se směsí údivu a zklamání. „Píše se tu o ní, že je zahalená tajemstvím. Říká se, že prý jednou chodila po lese, zanechávala za sebou hádanky a kouzelné předměty, které existují dodnes, ale prameny se neshodují, zda ještě žije nebo jak vypadala, takže existují spekulace, že dokázala měnit podobu.“

Vanesa položila lžíci a zatvářila se nezaujatě. „Ty příběhy jsou krásné, sourozenče, ale zítra musíme pokračovat v práci v papírnictví, abychom ti vydělali na další svazky. Dnes ještě není čas ponořit se do mýtů a legend, ať jsou jakkoliv fascinující.“

Vamesa zvážněla. „Máš pravdu,“ zamumlala. „Musíme si znalosti zasloužit.“ Zavřela knihu a prohlédla si její obálku. „Ale v lese bylo a je tolik úžasných osob, které stojí za to, aby se o nich psalo v knihách. Vedle nich si připadám tak obyčejná. O mě se určitě v žádné knize psát nebude.“

Eira, kterau až doteď nerušeně jedlu a do rozhovoru se nezapojovalu, nyní řeklu: „Obyčejná? Nejsi obyčejná. Mezi vámi dvěma je jedinečné pouto, máte schopnost mást lidi a možná máte vzácnou životní zkušenost, která vám dovoluje vidět věci způsobem, jakým je ostatní vidět nemohou.“ Odložilu misku s jídlem. „Nejste jen čtenáři příběhů, jste jejich součástí a spolutvůrci, ať si to uvědomujete nebo ne.“

Vanesa nevěřícně zakroutila hlavou. „No, pokud jsme součástí příběhů, pak jen doufám, že nás nečeká stoletý spánek. A také doufám, že zase znovu uvidíme naše rodiče.“

Vamesa se usmála, zastrčila encyklopedii pod polštář a lehla si na něj.

„Dobrou noc, Eiro,“ řekla Vamesa.

„A jíst nebudeš?“ podivilu se Eira.

„Vlastně ano,“ řekla Vamesa, vstala a připojila se k večeři.

Když Vamesa dojedla, vytáhla svazek encyklopedie a uložila ho do batohu. „Tam mu bude lépe než pod polštářem,“ pomyslela si. Pak si znovu lehla.

Zítra na dvojčata čekala další práce.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥