Křik pod Petřínem

Je to jak velká černá díra,
ta zášť a vztek co z tebe vychází,
nesnáším, když se na mě dlouze díváš
mám strach, když kolem mě se stále procházíš.

Tichými kroky blížíš se jak smrt,
tvůj dotek pálí mě a ničí,
kdybych mluvila,
tak svět by v tobě viděl jenom ničemu,
mám vždycky chuť zařvat, že jsi strašnej zm*d,
ale kolem davy lidí křičí,
řvát, to by bylo k ničemu.

A pod Petřínem dál si auta svítí,
světla se snaží rozbíjet tu šeď,
a někde v kopcích vadne jedno kvítí,
hyne a trouchniví jak Lennonova zeď.