Počátky konce(?)

Připomeňte si počátky našich vztahů. Vození za ruku, dlouhé klábosení, zamilované pohledy, časté líbání, věrné trávení času, spousty vášně, plánování budoucnosti. A kde je to teď ? Jsme rádi, když si na nás vzpomene jednou za týden. Soulož už bere jako takovou samozřejmost, jelikož přišel na to, že vás stejně plně neuspokojí, i kdyby vymýšlel, Bůh ví co. Místo toho, aby byl s námi venku radši spí. Klábosení ? nepamatuju si den kdybychom si dlouze psali na ICQ třeba do dvou ráno. Většinou někdo z nás kolem jedenáctý jde spát. Neustále se soužíme žárlivostí a jeden druhého popichujeme. Před kamarády se ovšem tváříme, jak nám vše úžasně klape. Přece nepřiznáme, že MY jsme spadli do stereotypu. Ne, my nikdy. Nechcem tak zkončit. Budeme žít dál úžasný vztah plný vášně, lásky. Proto se dál tváříme, jak je vše fajn a protějšku nic neřeknem. Až jednou to ovšem přeteče. Zjistíme, že už nám příjde, jako bychom spolu ani nebyli. Že se vidíme, jenom kvůli posteli, nebo prostě jen tak, když nemáme co dělat. Což se stává málokdy, protože díky sobě jsme získali spousty nových přátel, se kterými se rádi scházíme. Co teď ? Konec ? Tak jo. Uplyne nějaká doba a my zjistíme, že bez něj stejně nedokážem žít, a že ten stereotyp nebyl tak špatnej. Alespoň furt máme jistotu, že tu někoho máme. Hold Stereotypu. Alespoň se víc vyspíme.