Kuřátka, myšlenky, gentlemani a tvý štětce.

Plyne večer,
tiše jako rybička v kýblu v koupelně..
Přichází noc,
opatrně po lešení mi proniká do pokoje
otevřeným oknem.
Za ucho si dáváš štětec
a díváš se na nebe.
Možná je v tomhle vesmíru jeden okamžik,
kdy se střetnou naše myšlenky právě u támhletý hvězdy
/koukni se, je trochu víc napravo/
a ve vzduchu se vymění...
Třeba existuje ta chvíle,
kdy do mě pronikne tvoje myšlenka
a já pocítím to slabý zachvění...
/---podobný tomu,
když pláču z radosti... tiše po tmě ve svým pokoji---/

Na kuchyňský lince se líhnou kuřátka,
skákají dolů na podlahu
a zbudou po nich jen skořápky...
Asi si nebudu moct vzpomenout,
že bych měla k večeři vajíčka.
Bude to jedno z dalších otupělých rán.
Rána jsou tak literárně založený části dne.

Budím se,
malátná a oslněná sluníčkem pronikajícím škvírou v roletě...
A hledám,
kam bych složila svý nahý tělo,
toužící ještě po spánku...
Hledám tě.
Tvoje tělo.
A ruce.

Praha je v létě poněkud těžká.
Tramvaje stojej na nábřeží,
gentlemani musí nosit košili přes tílko
a sako přes košili,
protože košile není svrchní oblečení.
Svlíkám si tričko
a děkuju mámě,
že nejsem gentleman.
Po hlavě bych skočila do Vltavy,
opalovala se na Střeleckým ostrově
a litovala,
že dneska nemůžeme bejt spolu.

.
/Mám tě v každý svý pseudobásni... A vám to možná nic neříká... Omlouvám se./
.